Inteligence 3 страница

Je-li „centrace" příčinou deformací, větší počet odlišných cent-rací opravuje následky jednotlivé centrace. „Decentrace" nebo koordinace odlišných centrací je tedy faktorem koordinujícím. Nyní je na první pohled patrný princip, jímž lze vyložit nezvrat­né deformace a regulace, o nichž jsme právě mluvili. Klamy ve zrakovém vnímání se dají vysvětlit mechanismem centrací, jsou­-li si elementy obrazce (relativně) velmi blízké, takže nemůže na­stat decentrace (klamy Delboeufa, Oppela-Kundta aj.). Naopak tou měrou, jak dochází k decentraci, ať automaticky, nebo pod vlivem aktivního srovnávání, projevuje se i regulace.

Nyní chápeme souvislost mezi těmito pochody a procesy inte­ligence. Chyba (relativní) nepramení z centrace a (relativní) ob­jektivnost nepochází z decentrace jen v oblasti vnímání. Celý vý­voj dětského myšlení, jehož počáteční názorné formy jsou blízké právě vjemovým strukturám, je charakterizován přechodem od obecného egocentrismu (o něm budeme ještě jednat v kapitole V) k intelektuální decentraci, tedy pochodem podobným tomu, jehož účinky zde konstatujeme. Nyní však jde o to, abychom postihli rozdíly mezi vnímáním a vyspělým myšlením. Po této stránce nám předcházející skutečnosti dovolují sevřeněji formulovat hlavní protiklad mezi tzv. „vjemovou relativitou" a relativitou in­telektuální.

Jestliže se centrace projevují v deformacích, které lze, jak jsme viděli, vyjádřit v souvislosti (a v protikladu) s grupováním,

klade se další otázka, jak je měřit, kde je to možné, a jak takové­to číselné vyjádření interpretovat. Je to jednoduchá záležitost, když jsou mezi sebou srovnávány dva homogenní elementy (např. dvě přímky, z nichž jedna je prodloužením druhé). V tom případě se dá stanovit zákon „relativních centrací", nezávislý na absolutních hodnotách účinků centrace a vyjadřující relativní deformace jednoduchou pravděpodobnostní hodnotou, tj. vzta­hem mezi skutečnými centracemi a počtem možných centrací.

Je známo, že přímka A srovnávaná s jinou přímkou A' je podceňová­na, když A je větší (A < A'), a přeceňována v případě opačném (A > A'). Výpočet je založen na předpokladu, že v každém z obou případů postup­né centrace na A a na A' střídavě se prodlužují tyto přímky, a to pro­porcionálně k jejich délkám. Rozdíl těchto deformací vyjádřený v relativ­ních velikostech A a A' tak vyjadřuje hrubé přecenění nebo podcenění přímky A. Tyto hodnoty se pak musí dělit celkovou délkou obou přímek A + A' , protože decentrace je proporcionální k velikosti celého obrazce. Tak dostaneme:

(A - A') A' /A. je-li A > A , a (A - A) A/A , je-li A < A .
A + A A + A'

Dále, jestliže se měří A, pak se tyto vztahy musí násobit zlomkem A²/(A + A' )², tzn. čtvercem poměru mezi měřenou částí a celkem.

Takto získaná teoretická křivka se dobře shoduje s empirický­mi mírami deformací. A kromě toho se dosti přesně přibližuje k mírám Delboefova klamu (leží-li A mezi dvěma A' , v tom pří­padě dosadíme do vzorce dvojnásobnou hodnotu A').

Tento zákon relativních centrací vyjádřený kvalitativně pro­stě znamená, že každý objektivní rozdíl je subjektivně vnímáním zdůrazňován, a to i tehdy, když srovnávané elementy jsou stejně fixované pohledem. Jinak řečeno, každý kontrast je vnímáním zesilován, což přímo svědčí o tom, že ve vnímání zasahuje zvlášt­ní relativita, odlišná od relativity inteligence. To nás přivádí k Weberovu zákonu, jehož kritický rozbor je po této stránce zvlášť poučný. V přesném slova smyslu Weberův zákon vyjadřu­je, jak známo, že velikost „rozdílových prahů" (nejmenších vní­maných rozdílů) je proporcionální k velikosti srovnávaných ele­mentů. Jestliže pokusná osoba rozlišuje např. 10 a 11 mm, ale nikoli 10 a 10,5 mm, rozliší také jen 10 a 11 cm, ale nikoli 10 a 10,5 cm.

Předpokládejme, že zmíněné přímky A a A' nyní mají podobnou nebo stejnou délku. Jsou-li stejně dlouhé, centrací na A se přímka A prodlu­žuje a A' se zkracuje a při následující centraci na A' se A' prodlužuje, kdežto A se zkracuje. Proto se deformace anulují. Naproti tomu, jestliže délky obou přímek se trochu liší, ale rozdíl zůstává menší, než jsou de­formace působené centrací, centrace na A vyvolává vjem A > A' a cent-race na A' vjem A' > A. V tomto případě odhady jsou protichůdné (na rozdíl od obecného případu, kdy z obou hledisek se objevuje nerovnost a ta se zdá jen větší nebo menší podle toho, zda je fixováno A nebo A' ). Tento protiklad se tu projevuje jakýmsi kolísáním (připomínajícím rezo­nanci ve fyzice), které se mění ve vjemovou rovnováhu, jen když A = A'. Vyrovnání však zůstává subjektivní, a tedy klamné, tzn. obě hodnoty té­měř stejné nejsou při vnímání rozlišovány. Tento nedostatek rozlišování právě vyznačuje „rozdílové prahy", a protože je proporcionální k délkám A a A' v souladu se zákonem relativních centrací, dospíváme tak k We­berovu zákonu.

Weberův zákon, aplikovaný na rozdílové prahy, se tedy dá vyložit ze zákona relativních centrací. Protože se vztahuje také na jakékoli rozdíly (ať podobnosti mají převahu nad odlišnostmi, např. uvnitř daného pra­hu, nebo obráceně, jako v případě analyzovaném výše), můžeme tvrdit, že ve všech případech prostě vyjadřujeme proporcionálnost vztahů rela­tivních centrací (pro hmat, vnímání váhy atd. stejně jako pro vidění).

Nyní jsme tedy s to jasněji vyjádřit protiklad, nepochybně podstatný, mezi inteligencí a vnímáním. Podle běžné interpreta­ce Weberův zákon vyjadřuje, že každý vjem je „relativní". Nepo­stihujeme absolutní rozdíly, protože můžeme sice vnímat 1 g při­daný k 10 g, ale nikoli 1 g přidaný ke 100 g. Z druhé strany jsou zdůrazňovány kontrasty, jestliže elementy se od sebe značně liší, jak o tom svědčí běžné případy relativních centrací. Toto zdůraz­nění je opět relativní vzhledem k příslušným velikostem (pokoj se zdá teplejší nebo chladnější podle toho, zda přicházíme z chladnějšího, nebo teplejšího místa). Ať jde o klamné podob­nosti (prahy rovnosti), nebo o klamné odlišnosti (kontrasty), všechno je tedy vjemově „relativní". Je tomu však stejně tak u in­teligence? Není také třída relativní vzhledem ke klasifikaci a vztah k množině ostatních vztahů? Ve skutečnosti má slovo „re­lativní" zcela jiný smysl v obou případech.

Vjemová relativita je zkreslující v tom smyslu, jako když se běžně říká „Všechno je relativní", chce-li se popřít možnost ob­jektivity. Vjemový vztah narušuje elementy, které spojuje, a my již víme proč. Naopak relativita inteligence je samotnou podmín-

kou jejich měření. Všechno vypadá tak, jako kdyby vnímání bylo nuceno postupovat krok za krokem, jako by mohlo vcházet s předmětem v kontakt sice bezprostřední, ale jen částečný, a ja­ko by zkreslovalo svůj předmět už tím, že se k němu upíná, tře­baže taková zkreslení se zeslabují decentracemi, ovšem zase jen dílčími. Naproti tomu myšlení pohyblivějšími a pružnějšími ces­tami zahrnuje do jednoho celku daleko větší počet skutečností a dosahuje objektivity mnohem rozsáhlejší decentrací.

Tyto dvě relativity, jedna zkreslující a druhá objektivní, jsou nepochybně výrazem hlubokého protikladu mezi akty inteligen­ce a vnímáním a zároveň výrazem souvislosti založené na spo­lečných mechanismech. Jestliže vnímání i inteligence strukturu­jí a uvádějí ve vztahy, proč tyto vztahy v jednom případě působí zkreslení, a v druhém nikoli? Není to snad proto, že první vztahy jsou neúplné, ale i nedostatečně koordinované, kdežto druhé se zakládají na koordinaci, která se dá neomezeně zobecňovat? Je­-li „grupování" principem této koordinace a je-li jeho zvratný sklad prodloužením vjemových regulací a decentrací, není pak nutno připustit, že centrace zkreslují, protože jsou příliš málo po­četné a zčásti náhodné, a že jsou tak výsledkem náhodného vý­běru z množiny centrací, které jsou nezbytné k úplné a objektiv­ní decentraci?

Dospíváme tak k otázce, zda podstatný rozdíl mezi inteligencí a vnímáním nezáleží v tom, že vnímání je proces statistického řádu, vázaný na určitou stupnici, kdežto procesy intelektuálního řádu určují celostní vztahy vázané na stupnici vyšší. Vnímání by tak bylo ve stejném poměru k inteligenci jako oblast nezvratné­ho dění (tj. náhody) a přemísťování rovnováhy ve fyzice k vlastní mechanice.

Pravděpodobnostní struktura vjemových zákonů, o nichž jsme právě mluvili, je nápadná a vysvětluje nezvratnost pochodů vní­mání v protikladu k operačním skladům, přísně determinova­ným a zvratným. Proč by jinak počitek byl logaritmem podráždě­ní (což je jednoduchý výraz pro proporcionálnost vyslovenou We­berovým zákonem)? Jak známo, Weberův zákon se neaplikuje pouze na jevy vnímání nebo fyziologického podráždění, ale také mj. na expozici fotografické desky. V tom případě prostě zname-

ná, že intenzity zásahu jsou pravděpodobnostní funkcí setkání mezi fotony bombardujícími desku a částečkami soli stříbrné, z nichž se skládá (proto zákon má logaritmickou formu, tj. formu vztahu mezi násobkem pravděpodobností a součtem intenzit). Stejně tak v případě vnímání si snadno lze představit nějakou veličinu, např. délku přímky, jako množinu bodů, na nichž může utkvět pohled (nebo úseček přístupných centraci). Když srovná­váme dvě nestejně dlouhé přímky, body, které si v nich odpoví­dají, vyvolají kombinace nebo asociace (v matematickém smyslu) podobnosti, a body, které si neodpovídají, dají podnět k asociacím odlišnosti (asociací přibývá geometrickou řadou, když délka přímky roste řadou aritmetickou). Kdyby vnímání postupovalo podle všech možných kombinací, nedocházelo by vůbec ke zkre­slování (asociace by vyústily v konstantní vztah a měli bychom r = -d). Všechno však probíhá tak, jako by reálný pohled prová­děl náhodný výběr a jako by fixoval jen některé body vnímaného obrazce a ostatní pomíjel. Předcházející zákony se tak dají snad­no vyložit v souvislosti s pravděpodobnostmi, podle nichž se centrace zaměřují spíše jedním směrem než druhým. Jsou-li rozdíly mezi dvěma přímkami značné, větší z nich ovšem k sobě více poutá pohled, a proto se objevují nadměrné asociace odlišnosti (zákon relativních centraci ve směru kontrastu), kdežto když rozdíly jsou minimální, nabudou převahy asociace podobnosti a projeví se Weberův práh.¹'(Tyto různé kombinace se dokonce da­jí vypočítat, a tak lze dospět ke vzorcům uvedeným výše.)

Všimněme si nakonec, že pravděpodobnostní povaha vjemo­vých skladů - v protikladu k determinovanosti skladů operač­ních - nevysvětluje pouze zkreslující relativitu vjemů a objektiv­ní realitu operačních skladů. Především vysvětluje základní fakt, který zdůraznila tvarová teorie, že totiž ve vjemové struk­tuře se celek nedá převést na součet částí. Soustava nemůže být zvratná, pokud v ní zasahuje náhoda, protože zásah náhody tak či onak vždy svědčí o existenci směsi, a směs je nezvratná. Z to­ho plyne, že soustava, v níž se vyskytuje náhodný aspekt, není

^1} Srov. Piaget, Essai ďinterprétation probabiliste de la loi de Weber, Archives de psychologie, XXX, 1944, s. 95-138.

schopna aditivního skladu (protože skutečnost pomíjí kombinace krajně málo pravděpodobné) na rozdíl od determinovaných sou­stav, které jsou zvratné a dají se operačně skládat.²⁾

Celkem můžeme shrnout, že vnímání se liší od inteligence v tom, že jeho struktury nejsou tranzitivní, zvratné atd., a že se tedy nedají skládat podle zákonů grupování, a to z toho důvodu, že jejich zkreslující relativita je výrazem jejich zásadně statistic­ké povahy. Tento statistický sklad, charakteristický pro vjemové vztahy, je tak těsně spojen s jejich nezvratností a neaditivností. Naproti tomu inteligence se zaměřuje k úplným, a tedy zvrat-ným skladům.

Analogie mezi vjemovou činností a inteligencí

Jak se nyní dá vyložit nepopiratelná příbuznost mezi oběma dru­hy struktur, z nichž obě předpokládají tvořivou činnost subjektu a vytvářejí celostní soustavy vztahů, z nichž některé vyúsťují v obou oblastech v „konstanty" nebo v pojmy zachování? A jak hlavně ospravedlnit existenci nesčetných prostředníků, které spojují centrace a decentrace i z nich vyplývající regulace až k vlastním intelektuálním operacím?

Zdá se, že je nutno ve vjemové oblasti rozlišovat vjem jako ta­kový - soubor vztahů daných najednou a bezprostředně při kaž­dé centraci - a vnímání, vjemovou činnost, která se projevuje mj. v centraci pohledu a ve změně centrace. Je jasné, že tento rozdíl zůstává relativní, ale nutno poznamenat, že každá škola je nuce­na ho uznat v té či oné podobě. Např. tvarová teorie, která v ce­lém svém zaměření omezuje aktivitu subjektu ve prospěch ce-lostních struktur, prosazujících se podle zákonů fyzikálních i fy­ziologických zároveň, byla nucena přihlížet k postojům subjektu. Dovolává se „analytického postoje", aby vysvětlila, jak se totality mohou částečně disociovat. Hlavně pak uznává „Einstellung" ne­boli duchovní zaměření subjektu za příčinu četných vjemových

²⁾ Nejhezčí příklad neaditivního skladu v oblasti vnímání je dán klamem vá­hy, kdy vnímáme část A (kousek litiny) jako těžší než celé B, složené z A + A' (prázdná krabička z lehkého dřeva, která se dá přesně přiložit na A). V tom případě B < A + A', kdežto objektivně B = A + A' !

deformací v souvislosti s předchozími stavy. Ve škole von Weiz-sáckerově se Auersperg a Buhrmester dovolávají vjemových an­ticipací a rekonstrukcí, které předpokládají nutný zásah motoriky v celém vnímání. Atd.

Je-li vjemová struktura sama o sobě statistická a nedá-li se aditivně skládat, pak je zřejmé, že veškerá aktivita řídící a koor­dinující po sobě jdoucí centrace bude zmenšovat podíl náhody a bude přetvářet příslušnou strukturu směrem k operačnímu skla­du (ovšem v různé míře, aniž kdy k němu dospěje v plném rozsa­hu). Vedle zjevných rozdílů mezi oběma oblastmi existují nemé­ně zřejmé analogie, takže lze těžko říci, kde končí vjemová čin­nost a kde začíná inteligence. Proto se dnes nedá mluvit

0 inteligenci a neformulovat přesně její vztahy s vnímáním.

V tomto směru je základní skutečností, že vnímání se rozvíjí v souvislosti s celkovým duševním vývojem. Tvarová psychologie právem zdůraznila relativní neměnnost některých vjemových struktur. Většina klamů se vyskytuje v každém věku, u člověka

1 u zvířete. Faktory determinující celostní „tvary" jsou rovněž,
zdá se, na všech úrovních společné atd. Tyto společné mechanis­
my se však týkají hlavně vjemu jako takového, jaksi receptivní-
hox) a bezprostředního, zatímco samo vnímání a jeho výsledky
podléhají pronikavým změnám v souvislosti s duševní úrovní.
Vedle „konstant" velikosti atd., které se postupně vytvářejí, jak
dosvědčuje zkušenost proti tvarové teorii, v souvislosti s regula­
cemi stále přesnějšími, existují, jak ukazuje jednoduché měření
klamů, věkové změny. Ty se nedají vysvětlit bez těsného vztahu
vnímání k celkové intelektuální aktivitě.

Je zde potřeba rozlišit dva případy, které zhruba odpovídají tomu, co Binet nazýval vrozenými a získanými klamy, a které je lépe nazývat prostě klamy primárními a sekundárními. Primár­ní klamy se dají vyložit jednoduchými faktory centrace, a tak podléhají zákonu relativních centrací. S věkem se celkem pravi­delně zmenšují („chyba měřítka", klam Delboeufův, Múllerův-Lyerův ad.), což lze snadno vyložit zvětšováním decentrací a re­gulací v souvislosti s aktivitou subjektu vzhledem k obrazcům.

^x) To neznamená „pasivního", protože už svědčí o „zákonech organizace". 80

Malé dítě zůstává pasivní tam, kde velcí a dospělí srovnávají, analyzují, a tak provádějí aktivní decentraci, která je orientová­na k operační zvratnosti. Na druhé straně však existují klamy, jejichž intenzita se zvětšuje s věkem nebo s vývojem, např. klam váhy, který se nevyskytuje u lidí s hlubokými duševními poru­chami a který se zvětšuje až do konce dětství, pak se poněkud zmenšuje. Víme však, že tento klam v sobě zahrnuje určitou an­ticipaci vztahů mezi váhou a objemem, a tato anticipace se zřej­mě zakládá na činnosti, která během duševního vývoje ovšem vzrůstá. Tento klam je výsledkem interference mezi primárními vjemovými faktory a vjemovou činností, a může být tedy nazván sekundární. Další příklady téhož typu poznáme za chvilku.

Vjemová činnost se na prvém místě vyznačuje decentrací, kte­rá opravuje následky centrace, a je tak regulací vjemových de­formací. I když tyto decentrace a regulace zůstávají zcela ele­mentární a závisí na senzomotorických funkcích, zřejmě tvoří ce­lou srovnávací a koordinační činnost, příbuznou s inteligencí. Prohlížení předmětu je už aktem a podle toho, zda malé dítě utkví pohledem na prvním bodu, který se namane, nebo řídí po­hled tak, aby postihlo soubor vztahů, dá se soudit téměř na jeho duševní úroveň. Je-li potřeba konfrontovat předměty příliš dale­ko od sebe, takže se nedají zahrnout do stejných centrací, vjemo­vá aktivita se prodlužuje v prostorové „přenášení", jako kdyby přikládala vjem jednoho předmětu na druhý předmět. Toto pře­nášení, které tak (virtuálně) sbližuje centrace, umožňuje srovná­vání ve vlastním smyslu slova. Dvojí přenášení oběma směry de-centruje zkreslení působené jednosměrným přenášením. Vý­zkum přenášení nám ukázal, že s věkem se deformace výrazně zmenšují, tj. velikosti jsou na dálku odhadovány postupně stále lépe. To je snadno vysvětlitelné z podílu skutečné aktivity, která tu zasahuje.

Snadno se dá dokázat, že právě tyto decentrace a tato dvojí přenášení spolu se specifickými regulacemi, které mají jejich různé odrůdy za následek, zajišťují známé vjemové „konstanty" tvaru a velikosti. Je pozoruhodné, že v laboratoři téměř nikdy nedostaneme absolutní konstanty velikosti. Na dálku dítě veli­kosti podceňuje (s přihlédnutím k „chybě měřítka"), ale dospělý

je skoro vždycky mírně přeceňuje! Tyto „superkonstanty", které jiní autoři často pozorovali, ale obyčejně také pomíjeli jako ne­příjemné výjimky, se nám zdály zákonité. Žádný fakt lépe nedo-svědčuje zásah regulací v pravém smyslu slova při vytváření konstant. Když pozorujeme nemluvňata ve věku, kdy začínají objevovat tyto konstanty (přičemž značně zveličujeme hodnotu jejich přesnosti), a vidíme, jak provádějí opravdové pokusy, tj. záměrně přibližují nebo vzdalují předměty od svých očí a přitom si je prohlížejí,^1J nutí nás to, abychom uváděli vjemovou aktivitu přenášení a srovnávání ve vztah s projevy vlastní senzomotoric-ké činnosti (čímž se ovšem nevracíme k Helmholtzovým „podvě­domým úsudkům"). Na druhé straně se zdá zřejmé, že konstan­ta tvaru předmětů souvisí s vlastní konstrukcí předmětu, o níž ještě pojednáme v následující kapitole.