Inteligence a biologická adaptace

Každý psychologický výklad se musí nakonec opírat o biologii ne­bo o logiku (resp. o sociologii, která se však nakonec ocitne před stejnou alternativou). Podle jedněch se duševní jevy stávají sro­zumitelnými jen ve spojení s organismem. Takovýto myšlenkový postup se vskutku vnucuje při studiu elementárních funkcí (vní­mání, motoriky atd.), na nichž inteligence závisí ve svých počát­cích. Neurologie však nám vůbec nikdy nevysvětlí, proč 2 a 2 jsou 4 nebo proč zákony dedukce se naší mysli vnucují jako nutné. Odtud vychází druhý směr, který pokládá logické a matematické vztahy za původní a podřizuje jim analýzu vyšších intelektuál­ních funkcí. Ale problém je právě v tom, zda logika, která se má takto osvobodit od pokusů o experimentálně psychologický vý­klad svých jevů, může právem naopak vysvětlovat cokoli v psy­chologické zkušenosti jako takové.Formální logika neboli logisti­ka je prostě axiomatikou stavů rovnováhy myšlení a reálná věda, která odpovídá této axiomatice, je právě psychologie myšlení. Jestliže se úkoly takto rozdělí, musí psychologie inteligence jistě i nadále přihlížet k objevům logistiky, ale logistika nikdy nebude psychologovi vnucovat svá řešení; bude mu pouze klást problé­my. Právě z této dvojí povahy inteligence, biologické a logické, musíme tedy vycházet. Obě následující kapitoly si kladou za cíl vymezit předběžně problémy a hlavně podle dnešního stavu vě­dění pokusit se převést na největší možnou jednotu tyto dva zá­kladní, ale zdánlivě samostatné aspekty života myšlenky.

Postavení inteligence v duševní organizaci

Každé chování, ať jde o akt, který se projevuje navenek, nebo který je zvnitřněn v myšlení, vždy se jeví jako přizpůsobení nebo, lépe řečeno, jako nové přizpůsobení. Jedinec jedná jen tehdy, když pociťuje nějakou potřebu, tj. když je přechodně porušena rovnováha mezi prostředím a organismem, a činnost směřuje k obnově rovnováhy, tj. právě k opětnému přizpůsobení organis­mu (Claparěde). „Chování" je tedy zvláštní případ styku mezi vnějším světem a subjektem, ale na rozdíl od fyziologických vý­měn, které jsou povahy hmotné a předpokládají vnitřní přeměnu právě přítomných těles, mají způsoby „chování" studované psy­chologií povahu funkcionální, probíhají stále na větší vzdálenos­ti v prostoru (vnímání atd.) i v čase (paměť atd.) a po drahách stále složitějších (návraty, okliky atd.). Chování, chápané jako funkcionální výměna, samo předpokládá dva základní, těsně spolu souvisící aspekty: aspekt citový a aspekt poznávací.

Mnoho se diskutovalo o vztazích mezi citem a poznáním. Po­dle P. Janeta musíme rozlišovat „primární činnost" neboli vztah mezi subjektem a objektem (inteligence atd.) a „sekundární čin­nost" neboli reagování subjektu na svou vlastní činnost; toto re­agování, které vytváří elementární city, záleží v regulacích pri­mární činnosti a zajišťuje výdej volných vnitřních energií. Vedle těchto regulací, které skutečně určují vnitřní energetiku nebo ekonomii chování, je však podle našeho názoru potřeba brát v úvahu také regulace cílů nebo hodnot chování - a takovéto hodnoty charakterizují energetickou výměnu nebo ekonomii s vnějším prostředím. Podle Claparéda udávají city cíl chování, kdežto inteligence mu poskytuje pouze prostředky („techniku"). Ale cíle se dají chápat jako prostředky, a tak je finalita činnosti neustále měněna. Pokud cit řídí chování tím, že dává hodnotu je­ho cílům, poskytuje také činnosti potřebnou energii, ale struktu­ru jí dodává poznání. Z toho plyne řešení, které podává tvarová psychologie: chování předpokládá „celostní pole", zahrnující sub­jekt i objekty; dynamiku tohoto pole tvoří city (Lewin), ale jeho strukturací zajišťuje vnímání, motorika a inteligence. Přijmeme formulaci podobnou, až na to, že nečiníme ani city, ani poznáva-

ei formy závislými jedině na aktuálním „poli", nýbrž je chápeme v souvislosti s celou osobní minulostí aktivního subjektu. Řekne­me tedy prostě, že každé chování předpokládá aspekt energetic­ký neboli afektivní a aspekt strukturální neboli poznávací, čímž ve skutečnosti sjednocujeme různá předcházející hlediska.

Všechny city záleží buď v regulacích vnitřních energií („zá­kladní city" P. Janeta, „zájem" Claparéda atd.), nebo v usměrňo­vání výměn energie s vnějškem („hodnoty" všeho druhu skutečné nebo domnělé, od vlastních „přání" přes „celostní pole" K. Lewi-na a „valence" E. S. Russella až po hodnoty interindividuální ne­bo sociální). Samu vůli musíme chápat jako hru afektivních, te­dy energetických operací, které se týkají vyšších hodnot a umož­ňují jim stát se zvratnými a zachovat se (mravní city atd.) podobně, jako soustava logických operací to umožňuje pojmům.

Jestliže však každé chování bez výjimky v sobě zahrnuje ener­getiku nebo „ekonomii", tvořící jeho citový aspekt, pak také sty­ky s prostředím mají formu nebo strukturu, která určuje různá možná spojení mezi subjektem a objekty. A v této strukturací chování záleží jeho aspekt poznávací. Vnímání, senzomotorické učení (zvyky atd.), akt pochopení, usuzování atd. nakonec tak čí onak strukturují vztahy mezi organismem a prostředím. V tom jsou si všechny navzájem příbuzné a odlišují se od jevů citových. Budeme o nich mluvit jako o poznávacích funkcích v širokém smyslu slova (včetně senzomotorických adaptací).

Život citový a život poznávací jsou tedy nerozlučné, ale rozdíl­né. Jsou nerozlučné, protože každý kontakt s prostředím součas­ně předpokládá strukturací a valorizaci. Jsou však přesto rozdíl­né, neboť žádný z těchto aspektů chování se nedá redukovat na druhý. Ani v čisté matematice nemůžeme uvažovat, aniž bychom prožívali nějaké city, a obráceně, neexistují city, v nichž by se ne­vyskytovalo aspoň minimum pochopení nebo rozlišení. Akt inte­ligence tedy sám předpokládá energetickou regulaci vnitřní (zá­jem, úsilí, pocit snadnosti atd.) a vnější (hodnota hledaných ře­šení a předmětů, jichž se hledání týká), ale obojí regulace je povahy afektivní a dá se srovnat s ostatními regulacemi tohoto druhu. Obráceně, vjemové nebo intelektuální elementy, s nimiž se setkáváme ve všech citových projevech, se týkají poznávacího

života stejně jako kterákoli vjemová nebo inteligentní reakce. Laikové mluví o „citech" a „inteligenci" jako o dvou protichůd­ných „schopnostech", ale ve skutečnosti jsou to prostě způsoby chování člověka a týkají se myšlenek nebo věcí; v každé z těchto forem chování se účastní stejné afektivní i poznávací aspekty jednání, aspekty vždy ve skutečnosti spojené, takže nemohou ni­jak představovat nezávislé schopnosti.

Sama inteligence není ani kategorií poznávacích pochodů, kte­rá by se dala izolovat a osamostatnit. Přesně řečeno, není struk­turací mezi jinými strukturacemi; je formou rovnováhy, k níž směřují všechny struktury, počínajíc vnímáním, zvykem a ele­mentárními senzomotorickými mechanismy. Popíráme-li, že in­teligence je schopností, pak si musíme dobře uvědomit, že tím potvrzujeme základní funkcionální souvislosti mezi vyššími for­mami myšlení a souborem nižších typů poznávací nebo motoric­ké adaptace: inteligence pak může být jen formou rovnováhy, k níž tyto nižší typy směřují. To ovšem neznamená, že usuzová­ní záleží v koordinaci vjemových struktur, ani že vnímat je totéž co podvědomě usuzovat (ačkoli obě tyto teze byly obhajovány), neboť funkcionální souvislost nijak nevylučuje odlišnost, ba růz­norodost struktur. Každou strukturu je nutno chápat jako zvláštní formu rovnováhy, která je celkem stálá ve svém omeze­ném poli, ale která ztrácí svou stálost na hranicích pole. Musíme předpokládat, že tyto struktury jsou stupňovitě uspořádané a že po sobě následují podle zákona vývoje, takže každá zajišťuje šir­ší a stálejší rovnováhu pochodům, které se projevovaly už ve struktuře předcházející. Inteligence je tak jen obecným označe­ním pro vyšší formy organizace nebo rovnováhy poznávacích strukturací.

Když takto formulujeme postavení inteligence, znamená to, že na prvním místě zdůrazňujeme její základní úlohu v duchovním životě i v životě samotného organismu: zabezpečovat nejpružněj­ší a zároveň nejtrvalejší strukturální rovnováhu chování. Inteli­gence je v podstatě soustavou živých a účinných operací. Je nej­vyvinutějším duševním přizpůsobením, tj. nutným nástrojem styku mezi subjektem a univerzem, jakmile tento styk přestane být bezprostřední a chvilkový a změní se v rozsáhlé a trvalé vzta-

hy. Na druhé straně však náš způsob formulace otázky nám ne­dovoluje vymezit počátky inteligence. Inteligence je vytyčený cíl, její počátky splývají s prameny senzomotorické adaptace vůbec a dále za nimi s prameny vlastní biologické adaptace.

Přizpůsobivá povaha inteligence

Je-li inteligence přizpůsobením, musíme především definovat přizpůsobení. Abychom se vyhnuli nesnázím finalistického vy­jadřování, budeme charakterizovat přizpůsobení jako rovnováhu mezi činnostmi, jimiž organismus působí na prostředí, a činnost­mi opačnými. „Asimilací" — vezmeme-li tento výraz v nejširším smyslu - lze nazvat působení organismu na okolní předměty, po­kud tato činnost je závislá na dřívějším chování k předmětům stejným nebo podobným. Neboť každý vztah mezi živou bytostí a jejím prostředím má tu zvláštní povahu, že živá bytost se pasiv­ně nepodrobuje prostředí, ale mění je a vtiskuje mu vlastní strukturu. Fyziologicky takto organismus pohlcuje látky a mění je podle své povahy. Psychologicky je tomu stejně, až na to, že změny, o něž se v tomto případě jedná, se netýkají látky, ale jsou jen funkcionální a jsou determinovány motorikou, vnímáním ne­bo souhrou činností reálných, příp. virtuálních (pojmové operace atd.). Duševní asimilace záleží tedy v začleňování předmětů do schémat chování. Tato schémata jsou osnovami činností, které lze aktivně opakovat.

Obráceně, prostředí působí na organismus. Tuto opačnou čin­nost můžeme označit ve shodě s biologickou terminologií jako „akomodaci", přičemž jsme si vědomi, že živá bytost nikdy indi­ferentně nepodléhá působení okolních těles, nýbrž jen upravuje asimilační cyklus tím, že jej přizpůsobuje vnějším předmětům. Psychologicky se setkáváme se stejným pochodem v tom smyslu, že tlak věcí nevyvolává pasivní podrobení, ale prostě vždy vyús­ťuje v modifikaci činnosti, která se oněch věcí týká. Nyní tedy můžeme definovat přizpůsobení jako rovnováhu mezi asimilací a akomodaci nebo - což je totéž - jako rovnováhu ve vzájemných stycích mezi subjektem a objekty.

Protože tedy při organickém přizpůsobení mají tyto vzájemné styky materiální povahu, předpokládají, že mezi tou či onou čás­tí živého těla a tím či oním úsekem vnějšího prostředí dochází k vzájemnému pronikání. Psychologický život naopak začíná, jak jsme viděli, styky funkcionálními, tzn. v okamžiku, kdy asimila­ce fyzikálně chemicky nerozrušuje asimilované předměty, ale prostě je začleňuje do forem své činnosti (a kdy akomodace mo­difikuje pouze tuto činnost). Chápeme nyní, že nad přímé vzá­jemné pronikání organismu do prostředí se s nástupem duševní­ho života vrství zprostředkované vzájemné kontakty mezi sub­jektem a objekty, které se uskutečňují ve stále větších časoprostorových vzdálenostech a po stále složitějších drahách. Celý vývoj duševního života, od vnímání a zvyku k představě a paměti až po vyšší operace usuzování a formálního myšlení, je takto funkcí této postupně se zvětšující vzdálenosti vzájemných styků, a tedy rovnováhy mezi asimilací stále vzdálenějších sku­tečností do vlastní činnosti a mezi akomodací této činnosti oněm skutečnostem.

V tomto smyslu inteligence, jejíž logické operace vytvářejí rov­nováhu zároveň pohyblivou i trvalou, prodlužuje a završuje všechny přizpůsobovací pochody. Organické přizpůsobení zajiš­ťuje rovnováhu mezi pouze bezprostřední, a v důsledku toho omezenou živou bytostí a právě přítomným prostředím. Elemen­tární poznávací funkce jako vnímání, zvyk a paměť ji prodlužují v přítomném prostoru (vjemový styk se vzdálenými předměty) i blízkými anticipacemi a rekonstitucemi v čase. Jedině inteli­gence, schopná provádět činností a myšlením všemožné okliky a návraty, směřuje k úplné rovnováze, k asimilaci celé reality a k akomodaci činnosti, kterou osvobozuje z její vázanosti na počá­tečním hic et nunc.

Definice inteligence

Je-li potřeba definovat inteligenci - což je jistě důležité, aby se vymezila oblast, kterou se budeme dále pod tímto označením za­bývat - stačí se dohodnout o stupni složitosti vzájemných kon­taktů na dálku, odkdy je začneme nazývat „inteligentními". Zde

však vyvstávají obtíže, neboť dolní hranice zůstává nezdůvodně­na. Pro některé psychology, např. Claparéda a Sterna, inteligen­ce je duševní přizpůsobení novým okolnostem. Claparéde tímto způsobem staví inteligenci proti instinktu a zvyku, které jsou zděděné nebo získané adaptace k opakujícím se okolnostem; za­čátek inteligence však vidí v nejelementárnějším empirickém tá­pání, které pokládá za zdroj zvnitřněných tápání, charakterizují­cích pozdější hledání hypotézy. Buhlerovi, který rozděluje struk­tury také do třech typů (instinkt, drezúra a inteligence), je taková definice příliš široká: inteligence se objevuje teprve s ak­ty náhlého pochopení (Aha - Erlebnis), kdežto tápání patří k dre-zúře. Stejně Kóhler ponechává označení „inteligence" aktům ná­hlé restrukturace a vylučuje z ní tápání. Nemá se popírat, že tá­pání se objevuje, už když se objevují nejjednodušší zvyky, které samy jsou v době svého vzniku adaptacemi na nové okolnosti. Z druhé strany je otázka, hypotéza a kontrola, jejichž spojení rovněž charakterizuje podle Clapareda inteligenci, v zárodku ob­sažena už v potřebách, v pokusech a omylech a v empirickém ověřování, s nimiž se setkáváme v nejméně vyvinutých senzomo-torických adaptacích. Je nutno se rozhodnout pro jednu ze dvou možností: buď se spokojíme s funkcionální definicí a vystavíme se riziku, že do inteligence budou zahrnuty téměř všechny po­znávací struktury, nebo si za kritérium zvolíme strukturu zvláštní, přičemž její výběr zůstane věcí dohody a zároveň může zavinit, že nebudeme přihlížet ke skutečné kontinuitě.

Zbývá však možnost definovat inteligenci směrem, v němž probíhá její vývoj, aniž se zdůrazňují hranice, které se stanou otázkou stadií nebo postupných forem rovnováhy. Je potom mož­no se postavit současně za stanovisko funkcionální situace i strukturálního mechanismu. Z prvního hlediska lze říci, že cho­vání je tím „inteligentnější", čím jsou dráhy mezi subjektem a ob­jekty méně jednoduché a čím více postupného skladu vyžadují. Vnímání např. připouští jen jednoduché dráhy, i když vnímaný předmět je velice vzdálený. Zvyk by se mohl jevit složitějším, ale časoprostorové složky jsou těsně spjaty v jediný celek, kde části na sobě závisí a nedají se jednotlivě skládat. Naproti tomu akt inteligence, např. nalézt ukrytý předmět nebo smysl obrázku,

předpokládá určitý počet drah (v prostoru a v čase), které lze izo­lovat i skládat. Z hlediska strukturálního mechanismu jsou tedy elementární senzomotorické adaptace zároveň pevné i jedno­směrné, kdežto inteligence se dává na cestu směrem ke zvratné pohyblivosti. V tom, jak ještě uvidíme, je základní rys operací, ji­miž se vyznačuje živá logika v akci. Na první pohled lze vidět, že právě zvratnost je kritériem rovnováhy (jak nás poučili fyziko­vé). Definovat inteligenci postupnou zvratností pohyblivých struktur, jež vytváří, znamená v nové formě opakovat, že inteli­gence představuje stav rovnováhy, k němuž směřují všechny po­stupné adaptace senzomotorické a poznávací a též všechny asi-milační a akomodační styky mezi organismem a prostředím.

Klasifikace možných výkladů inteligence

Z biologického hlediska se inteligence jeví jednou z činností or­ganismu, a předměty, jimž se přizpůsobuje, tvoří zvláštní úsek okolního prostředí. Postupně však, jak poznatky rozvinuté inteli­gence vytvářejí privilegovanou rovnováhu, která je nutným vy­vrcholením senzomotorických a představových kontaktů, když se bezmezně zvětší vzdálenosti v prostoru a v čase, inteligence plo­dí samotné vědecké myšlení, včetně poznání biologického. Je te­dy přirozené, že psychologické teorie inteligence se včleňují do­prostřed mezi biologické teorie přizpůsobení a obecné teorie po­znání. Že mezi psychologickými teoriemi a epistemologickými doktrínami existuje příbuznost, na tom není nic překvapujícího, neboť naštěstí zůstalo určité pouto mezi studiem duševních funkcí a vědeckého poznám, i když se psychologie osvobodila z poručenství filozofie. Zajímavější je, že existuje paralelismus, dokonce dosti těsný, mezi velkými biologickými doktrínami o vý­vojových změnách (tedy i adaptace) a speciálními teoriemi inteli­gence jakožto jevem psychologickým. Psychologové si kupodivu často neuvědomují myšlenkové proudy inspirované biologií, z kterých vycházejí při svých výkladech, a stejně tak biologové leckdy zaujali, aniž si to uvědomili, jedno zvláštní psychologické stanovisko z více jiných možných stanovisek (srov. úlohu zvyku u Lamarcka nebo význam konkurence a boje u Darwina). Proto-

že problémy jsou příbuzné, mohou se i jejich řešení sbíhat, a tak se vzájemně ověřovat.

Z biologického hlediska se vztahy mezi organismy a prostře­dím dají vykládat šesti způsoby podle těchto kombinací (které všechny daly odlišná řešení, klasická nebo současná): buď odmít­neme pojem vývoje ve vlastním smyslu (I), nebo ho připustíme (II); na druhé straně v obou případech (I a II) můžeme přizpůso­bení přičíst buď faktorům vně organismu (1), nebo faktorům vnitřním (2), nebo interakci obou faktorů (3). Z fixistického hle­diska (I) lze adaptaci připisovat předem zjednané harmonii mezi organismem a vlastnostmi prostředí (1^), preformismu umožňují­címu, aby organismus odpovídal na každou situaci tím, že usku­tečňuje své potenciální struktury (I2), nebo „emergenci" celost-ních struktur nepřevoditelných na elementy a současně determi­novaných zvnitřka i zevně (I₃). ^1} Evolucionistická hlediska (II) paralelně vysvětlují adaptativní změny buď tlakem prostředí (la-marckismus lij), nebo endogenními mutacemi s následným vý­běrem (mutacionismus I^),²¹ nebo postupnou interakcí vnitřních a vnějších faktorů (II3).

S překvapením zjišťujeme, že se stejnými velkými myšlenko­vými proudy se setkáváme při výkladu samotného poznání jako vztahu mezi myslícím subjektem a objekty. Předzjednané har­monii typické pro kreacionistický vitalismus odpovídají realistic­ké doktríny, které spatřují v rozumu vrozené přizpůsobení k věč-

¹⁾ Předjednaná harmonie je typickým řešením klasického kreacionismu a skutečně jediným výkladem přizpůsobení, který může podat vitalismus v čisté podobě. Preformismus (I₂) byl někdy spojován s výklady vitalistic-kými, ale může být na nich nezávislý a často přežívá pod rouškou muta-cionismu u autorů, kteří odpírají vývoji jakýkoli tvořivý rys a považují kaž­dou novou vlastnost za aktualizaci možností dosud prostě latentních. Hle­disko emergence (I„) naopak přináší výklad nových vlastností, které se náhle objevují v hierarchii živých tvorů s celostními strukturami nepřevo-ditelnými na elementy nižší vrstvy. Z těchto elementů „se vynořuje" nova totalita, která je přizpůsobivá, protože zahrnuje v nerozlučném celku vnitřní mechanismy i jejich vztahy s vnějším prostředím. I když připouští vývoj jako fakt, emergentní hypotéza jej takto redukuje na řadu syntéz na­vzájem neredukovatelných, a tak štěpí vývoj v řadu odlišných kreací.

²⁾ V mutacionistických výkladech vývoje se následný výběr přičítá působení vnějšího prostředí. U Darwina se připisoval konkurenci.

ným formám nebo esencím (I]); preformismu odpovídá aprioris-mus, který vykládá poznání vnitřními strukturami nezávislými na zkušenosti (I₂), a „emergenci" nekonstruovaných struktur od­povídá současná fenomenologie, která jen analyzuje různé formy myšlení, odmítá je vyvozovat geneticky jedny z druhých a rozli­šovat v nich podíl subjektu a objektů (I₃). Na druhé straně evo­lucionistické výklady nalezneme v epistemologických směrech, které počítají s postupným vytvářením rozumu: lamarckismu od­povídá empirismus, který vysvětluje poznání tlakem věcí (II^); mutacionismu odpovídá konvencionalismus a pragmatismus, které přičítají shodu mezi duchem a skutečností svobodnému utváření subjektivních pojmů, z nichž si jedinec dodatečně vybí­rá ty nejpohodlnější (II2). Konečně interakcionismus vede k rela­tivismu, který činí z poznání produkt nerozlučné součinnosti me­zi zkušeností a dedukcí (II3).

Nebudeme dále rozvádět zmíněný paralelismus a upozorníme nyní jen na to, že současné, čistě psychologické teorie inteligence se ve skutečnosti inspirují ze stejných myšlenkových proudů, ať v nich převládá důraz na biologii, nebo se v nich projevují filozo­fické vlivy v souvislosti se zkoumáním samotného poznání.

Není pochyb, že existuje zásadní protiklad mezi dvěma druhy výkladů. Na jedné straně stojí výklady, které sice uznávají vývo­jové skutečnosti, ale přitom považují inteligenci za primární sku­tečnost a redukují tak duševní vývoj na jakýsi druh postupného uvědomování bez opravdového tvoření, na druhé straně se se­tkáváme s výklady, které se snaží vysvětlit inteligenci jejím vlastním vývojem. Všimněme si však, že obě školy spolupracují při odkrývání a rozebírání experimentálních faktů samotných. Proto je dlužno objektivně utřídit všechny současné celkové in­terpretace, pokud pomohly osvětlit ten či onen zvláštní aspekt neobjasněných faktů; hranici mezi psychologickými teoriemi a fi­lozofickými doktrínami musíme opravdu hledat v takovéto apli­kaci na zkušenost, nikoli ve výchozích hypotézách.

Z fixistických teorií některé zůstávají přece jen věrné pojetí in­teligence jako schopnosti, která je jakýmsi přímým poznáváním tělesných bytostí i logických a matematických pojmů na základě předem zjednané harmonie mezi rozumem a skutečností (1^). Je

nutno přiznat, že se této hypotézy přidržuje jen málo experimen­tálních psychologů. Ale problémy vyvolané společnými hranice­mi psychologie a analýzy matematického myšlení poskytly ně­kterým logistikům, jako B. Russelovi, příležitost, aby zpřesnili takovéto pojetí inteligence, a dokonce se pokoušeli je vnutit sa­motné psychologii (srov. jeho Analýzu ducha).

Rozšířenější je hypotéza (I₂), podle níž je inteligence určena vnitřními strukturami, které se rovněž nevytvářejí, ale postupně projevují navenek během vývoje, když se myšlení obráží samo v sobě. Tento aprioristický směr vskutku inspiroval valnou část prací německé „denkpsychologie", a stojí tedy u kolébky četných experimentálních výzkumů o myšlení, prováděných známými metodami záměrně vyvolávané introspekce, které se diferenco­valy od r. 1900-1905 až do dneška. To ovšem neznamená, že kaž­dé užití takovýchto experimentálních technik vede k tomuto vý­kladu inteligence; dílo A. Bineta svědčí o opaku. U K. Bühlera, Selže a mnoha dalších se však inteligence nakonec stala jakýmsi „zrcadlem logiky", která se vnucuje zevnitř, aniž by se mohla kauzálně vykládat.

Za třetí (I₃), hlediskům emergence a fenomenologie (fenome­nologie tu historicky měla účinný vliv) odpovídá moderní teorie inteligence, která znovu položila velmi sugestivně problémy: je to teorie tvarová (Gestalt). Teorie „celostního tvaru", vytvořená při experimentálních pracích o vnímání, připouští, že celek se nedá redukovat na části, z nichž se skládá, protože se řídí svými vlast­ními zákony organizace nebo rovnováhy. Když byly nejdříve ana­lyzovány tyto zákony strukturace ve vjemové oblasti a pak zjiš­těny ve sférách motoriky, paměti atd., byla tvarová teorie apli­kována na samotnou inteligenci jak v jejích aspektech reflexivních (logické myšlení), tak senzomotorických (inteligence zvířete a dítěte, než začne mluvit). Tak Kóhler v práci o šimpan­zech, Wertheimer ve studiích o sylogismu atd. mluvili o „bezpro­středních restrukturacích" a snažili se vyložit akt porozumění „pregnantností" dobře organizovaných struktur, které nejsou ani endogenní, ani exogenní, ale zahrnují subjekt a objekty v celost­ním spojení. Tyto tvary (Gestalt), společné vjemům, motorice a inteligenci, se nevyvíjejí, ale představují trvalé formy, nezávislé

na duševním vývoji. (V tomto směru můžeme nalézt všechny pře­chody mezi apriorismem a tvarovou teorií, která se však zpravi­dla zaměřuje k fyzikálnímu nebo fyziologickému realismu „struktur".)

Tak vypadají tři hlavní negenetické teorie inteligence. První z nich redukuje poznávací adaptaci na čistou akomodaci, protože podle ní je myšlení pouze zrcadlem hotových „idejí", druhá teorie redukuje poznání na čistou asimilaci, protože považuje intelek­tuální struktury výlučně za endogenní, třetí směšuje asimilaci a akomodaci v jediný celek, protože z hlediska tvarové teorie jedi­ně existuje obvod spojující objekty k subjektu, přičemž subjekt není aktivní a objekty neexistují izolovaně.

Mezi genetickými teoriemi opět najdeme výklady inteligence z výlučného působení vnějšího prostředí (asocianistický empiris­mus, odpovídající lamarckismu), z aktivity subjektu (teorie tápá­ní, odpovídající na úrovni individuálních adaptací mutacionismu v rovině dědičných variací) a ze vztahu mezi subjektem a objek­ty (teorie operační).

Empirismus (II₁) v podobě čistého asocianismu zastávají dnes jen někteří autoři zaměření hlavně fyziologického, kteří si myslí, že se inteligence dá převést na hru „podmíněných" reflexů. V pružnější podobě však najdeme empirismus ve výkladech Rig-nana, který převádí usuzování na duševní zkušenost, a hlavně v zajímavé teorii Spearmanově, která je současně statistická (faktorová analýza inteligence) i deskriptivní. Z tohoto druhého hlediska Spearman redukuje operace inteligence na „pochopení zkušenosti" a na „vyvození" vztahů a „korelátů", tzn. na vícemé­ně složité čtení vztahů vyskytujících se ve skutečnosti. Tyto vzta­hy tedy nejsou konstruovány, ale odhalovány prostou akomodaci k vnější skutečnosti.

Teorie pokusů a omylů (II₂) dala podnět k několika výkladům učení a také inteligence. Po této stránce nejvíce rozpracovaná je Claparědova teorie tápání. Inteligentní přizpůsobení záleží v po­kusech nebo hypotézách, vytvářených aktivitou subjektu a doda­tečně vybíraných pod tlakem zkušenosti (úspěchů nebo neúspě­chů). Takováto empirická kontrola, která zpočátku třídí pokusy subjektu, se potom zvnitřňuje v podobě anticipací, vyvolávaných

vědomím vztahů. Stejně tak se motorické tápání prodlužuje v tá­pání představové nebo ve vymýšlení hypotéz.

Konečně důraz na interakce mezi organismem a prostředím vede k operační teorii inteligence (II₂). Z tohoto hlediska jsou in­telektuální operace, jejichž vyšší formu představuje logika a ma­tematika, skutečnými činnostmi, a to v dvojím směru: jednak ja­ko vlastní výtvory subjektu, jednak jako možná zkušenost o rea­litě." Problém je pak v tom, jak se operace vytvářejí na základě materiální činnosti a jakými zákony rovnováhy se řídí jejich vý­voj. Předpokládá se, že operace se musí seskupovat v celostní soustavy podobné „tvarům" tvarové psychologie, ale na rozdíl od nich nejsou statické ani předem dané, ale vyznačují se pohybli­vostí a zvratností a stávají se uzavřenými až na konci genetické­ho procesu, současně individuálního i sociálního, který je cha-rakterizuje.¹⁾

Rozvíjíme toto šesté stanovisko. O teoriích tápání a empiris-tických koncepcích budeme pojednávat hlavně v souvislosti s in­teligencí senzomotorickou a s jejími vztahy ke zvyku (kapitola IV). Tvarová teorie vyžaduje zvláštní diskusi, k níž se soustředí­me při řešení základní otázky o vztazích mezi vnímáním a inte­ligencí (kapitola III). Konečně oběma teoriemi inteligence pře­dem přizpůsobené logickým bytostem o sobě nebo myšlení obrá­žejícího logiku a priori se budeme zabývat na začátku následující kapitoly. Obě tyto teorie kladou jakousi „předběžnou otázku" psychologického studia inteligence: lze doufat, že se podaří inte­ligenci skutečně vyložit, nebo představuje inteligence primární, neredukovatelnou skutečnost, protože je zrcadlem skutečnosti před veškerou zkušeností a je totožná s logikou?

Poznamenejme při této příležitosti, že společenská povaha operací sice pří­mo souvisí s tím, že to jsou účinné činnosti a že se postupně seskupují, ale že přesto provedeme diskusi o sociálních činitelích myšlení až v šesté ka­pitole, abychom nekomplikovali náš výklad.

KAPITOLA II

„Psychologie myšlení" a psychologická povaha logických operací

Možnost psychologicky vyložit inteligenci závisí na tom, jak in­terpretujeme logické operace. Jsou odrazem hotové reality, nebo výrazem skutečné aktivity? Bezpochyby jen axiomatická logika dovoluje uniknout této alternativě, neboť podrobuje reálné ope­race myšlení genetické analýze, ale přitom hájí nepřevoditelnost jejich formálních souvislostí, jakmile se analyzují axiomaticky. Logik tedy postupuje jako geometr, když deduktivně konstruuje prostor, kdežto psycholog připomíná fyzika, který měří prostor skutečného světa samotného. Jinak řečeno, psycholog zkoumá způsob, jak se vytváří skutečná rovnováha činností a operací. Naproti tomu logik stejnou rovnováhu analyzuje v její ideální po­době, tj. jak by vypadala, kdyby se uskutečnila beze zbytku, a jak se vnucuje normativně naší mysli.