Inteligence 2 страница

4. Je známo, že když Beyrl⁴⁾analyzoval konstantu velikostí
u školáků, také zjistil průměrný vzrůst případů konstanty až asi
do 10 let. Od tohoto věkového stupně pak dítě reaguje jako do­
spělý (E. Brunswick našel podobný vývoj u konstant tvaru a bar­
vy).

Zjištění, že s věkem se vyvíjejí mechanismy vedoucí k vjemo­vým konstantám (dále uvidíme ještě mnoho jiných vývojových změn vnímání), si vynucuje revizi výkladů tvarové teorie. Před­ně, jestliže se vjemové struktury skutečně vyvíjejí, nelze už od­mítat ani otázku jejich vytváření, ani možnou úlohu zkušenosti během jejich geneze. E. Brunswick prokázal, že vedle „geome­trických tvarů" se často vyskytují „tvary (Gestalt) empirické".

¹¹ Archives de psychologie, XXIX, 1943, s. 255-308.

²⁾ Zeitschrift fur Psychologie, 119, 1931, s. 177-235.

³⁾ Archives de Psychologie, XXXI, 1946.

⁴⁾ Zeitschrift fur Psychologie, 100, 1926, s. 344-371.

Např. obrazec, který stejně připomínal obraz otevřené ruky jako pěticípé geometrické schéma přesně symetrické, vyvolával při tachistoskopické expozici u dospělého v 50 % vjem ruky (empi­rický tvar) a v 50 % vjem geometrického „dobrého tvaru".

Jakmile odmítneme hypotézu trvalých „fyzikálních tvarů", vzniká zásadní problém geneze „tvarů". Předem je dlužno odmít­nout nesprávné dilema: buď „totality", nebo atomismus izolova­ných počitků. Ve skutečnosti existují tři možnosti: vjem je synté­zou elementů, nebo totalitou „z jednoho kusu", nebo soustavou vztahů (a každý vztah je sám také totalitou, ale totalitu celku můžeme analyzovat, aniž bychom proto upadli do atomismu). V tomto případě nám nic nebrání, abychom chápali celostní struktury jako výsledek postupné konstrukce, která nepostupuje přes „syntézy", ale přes akomodační diferenciace a zároveň asi­milace, a abychom tuto konstrukci uváděli v souvislost s inteli­gencí skutečně aktivní na rozdíl od souhry předem hotových struktur.

Pokud jde o vnímání, klíčovou otázkou je „transpozice", pře­nos. Máme s tvarovou teorií vykládat přenos (transpozicí melo­die do jiné tóniny, zvětšení optického tvaru) prostě jako obnove­ní stejné formy rovnováhy mezi novými elementy, mezi nimiž se vztahy nezměnily (srov. horizontální úrovně v soustavě propus­tí), nebo v něm máme spatřovat výsledek asimilační činnosti, která integruje podobné elementy do téhož schématu? Usnadňo­vání přenosu s věkem (srov. konec této kapitoly) si, myslím, vy­nucuje druhé řešení. Kromě toho k obvyklému přenosu, který je vnější vzhledem k obrazům, musíme připojit vnitřní přenosy me­zi elementy téhož obrazce, které osvětlují význam faktorů, jako je pravidelnost, rovnost, symetrie atd., patřících k „dobrým tva­rům".

Tyto dva možné výklady přenosu mají naprosto odlišné dů­sledky pro interpretaci vztahů mezi vnímáním a inteligencí a hlavně pro chápání povahy inteligence.

Tím, že tvarová teorie se pokouší redukovat mechanismy inte­ligence na mechanismy vjemových struktur, které se pak samy dají převést na „fyzikální tvary", v podstatě se vrací, i když mno­hem rafinovanějšími cestami, ke klasickému empirismu. Jediný

rozdíl ( a přestože je to rozdíl značný, má vzhledem v uvedené re­dukci malou váhu) záleží v tom, že nová škola nahrazuje „aso­ciace" strukturovanými „totalitami". V obou případech se operač­ní aktivita ztrácí ve smyslovém datu a ustupuje pasivitě auto­matických mechanismů.

Musíme znovu zdůraznit, že i v případě, kdy operační struk­tury jsou spojeny souvislou řadou prostředníků s vjemovými strukturami (což klidně připouštíme), existuje přece jenom zá­kladní rozdíl ve smyslu mezi tuhým vnímaným „tvarem" a po­hyblivou zvratnou operací. Srovnání mezi sylogismem a static­kými „tvary" vjemu, jak je provádí Wertheimer, zůstává na povr­chu. V mechanismu grupování (z něhož se vyvozují sylogismy) podstatná není struktura premis nebo závěrů, ale skladebný po­chod, který dovoluje přecházet od premis k závěrům obráceně. Tento pochod zajisté prodlužuje změny vjemových struktur a centrací (např. těch, které umožňují střídavě vidět „mnohoznač­nou kresbu" jako vydutou nebo vypuklou). Je však něčím více, protože záleží v souboru pohyblivých a zvratných operací spolu-zahrnování a vyčleňování (A + A' = B; A = B - A'; A' = B - A; B -A - A' = 0 atd.). V inteligenci tedy nemají váhu statické tvary ani prostý jednosměrný přechod z jednoho stavu do druhého (ani ko­lísání mezi oběma stavy), ale všeobecná pohyblivost a zvratnost operací, které vytvářejí struktury. Z toho plyne, že příslušné struktury se také v obou případech liší. Vjemová struktura, jak to zdůraznila sama tvarová teorie, se vyznačuje tím, že ji nelze převést na aditivní sklad; není tedy zvratná ani asociativní. V soustavě usuzování se děje mnohem více než měnění „centra-ce" (Umzentrierung). Dochází tam k všeobecné decentraci, která se zakládá na jakémsi roztavení nebo rozmrazení statických vje­mových tvarů ve prospěch operační pohyblivosti, a vzniká mož­nost neomezeně sestrojovat nové struktury, vjemové i takové, které přesahují hranice všeho reálného vnímání.

V senzomotorické inteligenci, popsané Koehlerem, vjemové struktury zřejmě mají mnohem větší úlohu. Protože však tvaro­vá teorie musí pokládat tyto struktury za přímé důsledky situa­cí jako takových, bez historické geneze, Koehler byl nucen vylou­čit z oblasti inteligence jednak tápání, které předchází před od-

krytím řešení, jednak opravy a kontroly, které po něm následují. Studium dítěte v prvních dvou letech jeho života nás přivedlo po této stránce k odlišnému názoru. V senzomotorické inteligenci nemluvněte se jistě také vyskytují celostní struktury neboli „tva­ry", ale ty nezůstávají statické a bez historie, vytvářejí „schéma­ta", která vznikají jedna z druhých tím, že se postupně diferen­cují a integrují, a která se také musí neustále akomodovat situa­cím pomocí tápání a oprav, a současně si je asimilovat. Zacházení s holí je tak připravováno řadou předcházejících sché­mat, jako je přitahování věci pomocí předmětů (provázku, pod­stavce), které jsou k ní připojeny, nebo tlučení předmětem o předmět.

K Dunckerově tezi musíme tedy mít tyto výhrady. Akt inteli­gence je zajisté determinován předchozí zkušeností jen do té mí­ry, pokud se k ní obrací. Takovéto uvedení ve vztah však se za­kládá na asimilačních schématech, která sama vznikla diferen­ciací a koordinací z předcházejících schémat. Schémata tedy mají svou minulost. Mezi dřívější zkušeností a nynějším aktem inteli­gence probíhá interakce, a nikoli jednosměrná akce minulosti na přítomnost, jak si to představoval empirismus, ani přítomnost se jednosměrně nedovolává minulosti, jak si myslí Duncker. Tyto souvislosti mezi přítomností a minulostí je dokonce možno vyjád­řit přesněji a říci, že rovnováhy je dosaženo, jakmile všechna dří­vější schémata jsou začleněna do schémat aktuálních a jakmile inteligence může stejně dobře rekonstruovat stará schémata po­mocí nových jako obráceně nová pomocí starých.

Vcelku tedy vidíme, že tvarová teorie sice přesně popisuje for­my rovnováhy nebo dobře strukturované totality, ale že právě tak ve vjemové jako v myšlenkové oblasti přehlíží skutečný ge­netický vývoj a účinnou tvořivost, která charakterizuje inteli­genci.

Rozdíly mezi vnímáním a inteligencí

Tvarová teorie znovu položila otázku vztahů mezi inteligencí a vnímáním, když ukazovala na souvislost mezi charakteristický­mi strukturami v obou oblastech. Má-li se tento problém řešit

s ohledem na složité genetické skutečnosti, je přece jen potřeba vypočítat samotné rozdíly a pak se teprve vrátit k analogiím, které by mohly vést k hypotetickým výkladům.

Vjemová struktura je syntézou vzájemně souvisících vztahů. Ať jde o geometrické tvary, váhy, barvy nebo zvuky, můžeme vždy vyjádřit totality ve vztazích, a přitom zachovat jednotu cel­ku jako takového. Abychom odhalili rozdíly i podobnosti mezi vjemovými a operačními strukturami, stačí vyjádřit tyto vztahy v jazyce „grupování". Stejným způsobem před námi postupovali fyzikové, kteří se snažili vyjádřit ve zvratných pojmech jevy ter­modynamiky a konstatovali, že se do takového jazyka nedají pře­ložit, protože jsou nezvratné. Ze skutečnosti, že se k danému úče­lu nedá použít symboliky, mnohem jasněji vyplynuly rozdíly me­zi oběma oblastmi. V tomto směru stačí, když se budeme znovu zabývat známými geometrickými klamy, přičemž budeme vario-vat příslušné činitele, nebo když se vrátíme k faktům podléhají­cím Webrovu zákonu a vyjádříme v pojmech grupování všechny vztahy i s jejich přeměnami v závislosti na vnějších modifika­cích.

Výsledky získané touto cestou se ukázaly zcela jednoznačné. Žádná z pěti podmínek „grupování" není realizována na úrovni vjemových struktur. Tam, kde by se zdálo, že tomu téměř tak je (např. u konstant, které jsou předzvěstí operačního zachování), operace je nahrazena jednoduchými regulacemi, které nejsou úplně zvratné (a tedy leží na polovině cesty mezi spontánní ne-zvratností a opravdovou operační regulací).

Vezměme jako první příklad zjednodušenou podobu Delboeufova kla­mu:¹⁾ kruh A₁ o průměru 12 mm, vepsaný do kruhu B o průměru 15 mm, se jeví větší než izolovaný kruh A₂, který je roven kruhu A₁. Měňme dél­ku poloměru vnějšího kruhu postupně z 15 na 12 mm a z 15 na 40 nebo 45 mm. Klam se zmenšuje v prvním případě; v druhém případě se rov­něž zmenšuje, ale jen do kruhu s poloměrem 36 mm, kdy se stává nulo­vým (tj. tehdy, kdy průměr A₁ se rovná šířce prstence mezi B a A₁), a po­tom je negativní (podcenění vnitřního kruhu A₁).

1. Když tlumočíme do operačního jazyka tyto vztahy ve vjemových transformacích, vychází zřetelně najevo, že jejich sklad nemůže být adi-

¹⁾ Srov. Piaget, Lambercier ad., Archives de psychologie, XXIX, 1942, s. 1-107.

tivní, protože elementy soustavy se mění. V tom ostatně tkví hlavní ob­jev tvarové teorie a to také podle ní charakterizuje vjemovou „totalitu". Jestliže nazveme A' prstenec vyznačující rozdíl mezi kruhy A₁ a B, ne­můžeme psát A₁ + A' = B, protože A₁ je zkreslován tím, že leží v B, a pro­tože prstenec A' se více či méně roztahuje nebo stlačuje podle toho, jaké vztahy právě existují mezi A₁ a B. Toto nezachování totality můžeme do­kázat. Jestliže vyjdeme z určité hodnoty A,, A' a B a (objektivně) zvětší­me A₁ tím, že zúžíme A' (B ponecháme konstantní), je možné, že celek B se bude jevit menší než dříve; něco se tedy při transformaci ztratí. Nebo naopak B se bude jevit větší, a pak něco přibude. Je tedy potřeba nalézt prostředek, jak vyjádřit tyto „nekompenzované transformace".

2. Přeložme za tím účelem transformace terminologií skladu vztahů.
Tento sklad, jak zjistíme, není zvratný, což je jiným vyjádřením toho, že
sklad není aditivní. Nazveme r zvětšení (dimenzionální) podobnosti me­
zi A₁ a B a d zvětšení (dimenzionální) odlišnosti mezi týmiž členy. Tyto
vztahy by měly být a zůstávat navzájem inverzní, např. + r = -d a + d =
- r (znak - označuje zmenšení podobnosti nebo odlišnosti). Vyjdeme-li od
nulového klamu (A₁ = 12mm a B = 36 mm), konstatujeme, že když zvět­
šujeme objektivní podobnosti (tj. zmenšujeme rozdíl mezi délkami polo­
měrů), pokusná osoba je vnímá jako ještě podobnější. Tedy vnímání pří­
liš zveličuje objektivně rostoucí podobnosti a snižuje objektivně se zmen­
šující odlišnosti. Stejně tak, když zvětšujeme objektivní rozdíly (tj. rozdíl
mezi délkami poloměrů obou kruhů), je toto zvětšování provázeno nad­
sázkou ve vnímání. Při transformacích se tedy projevuje nedostatek
kompenzace. Transformace budeme zapisovat tak, abychom vyznačili
nemožnost je skládat z logického hlediska:

r > — d nebo d > - r.

Když vezmeme každý obrazec zvlášť, vztahy podobnosti v něm pocho­pitelně budou vždy opakem vztahů odlišnosti, ale při přechodu od jedno­ho obrazce k druhému součet podobností a rozdílů nezůstane beze změ­ny, protože totality se nezachovávají (viz předcházející bod 1). V tomto smyslu můžeme právem tvrdit, že zvětšování podobností převažuje nad zmenšováním odlišností anebo obráceně.

V tomto případě je možno vyjádřit stejnou myšlenku stručněji a pro­stě říci, že transformace vztahů je nezvratná, protože je doprovázena „nekompenzovanou transformací P", takže

r = - d + P_rd nebo d = -r + P_rd.

3. Kromě toho žádný sklad vjemových vztahů není nezávislý na sledu
předcházejících vjemů (asociativnost). Každý vnímaný vztah závisí na
vztazích vnímaných bezprostředně před ním. Vnímání téhož kruhu
A povede k zřetelně odlišným vjemům podle toho, zda kruh A bude srov­
náván s jinými kruhy uspořádanými do řady vzestupné nebo do řady se­
stupné. Nejobjektivnější v tom případě je měření koncentrické, tj. tako-

vé, při kterém se střídavě exponují elementy větší a menší než A, takže zkreslení působená předcházejícími srovnáními se vzájemně kompenzu­jí-

4. a 5. Je tedy zřejmé, že týž element nezůstává totožný sám se sebou a mění se podle toho, zda je srovnáván s jinými elementy o stejných ne­bo odlišných rozměrech. Jeho hodnota se bude neustále měnit v závis­losti na právě daných i předcházejících vztazích.

Vjemovou soustavu nemůžeme převést na „grupování", ledaže bychom redukovali nerovnosti na rovnosti, když bychom zavedli „nekompenzované transformace" P, které jsou mírou deformací (klamů) a svědčí o neaditivnosti nebo netranzitivnosti vjemových vztahů, o jejich nezvratnosti, neasociativnosti a neidentičnosti.

Tato analýza (která nám ostatně říká, čím by bylo myšlení, kdyby jeho operace nebyly „grupované"!) ukazuje, že forma rov­nováhy u vjemových struktur je zcela odlišná od rovnováhy struktur operačních. V operačních strukturách rovnováha je sou­časně pohyblivá a trvalá, protože vnitřní změny soustavy ne­ovlivňují rovnováhu, neboť jsou vždy přesně kompenzované in­verzními reálnými nebo virtuálními operacemi (zvratnost). Ve vnímání každá změna v hodnotě některého vztahu má za násle­dek transformaci celku, až nakonec vzniká nová rovnováha od­lišná od té, která charakterizovala dřívější stav. Dochází k „pře­místění rovnováhy" (jak se říká ve fyzice při studiu nezvratných soustav, např. termodynamických), rovnováha není trvalá. Tak tomu je např. u každé nové hodnoty vnějšího kruhu B při klamu právě popsaném. Klam se zvětšuje nebo zmenšuje a nezachová­vá svou počáteční velikost.

Tato „přemístění rovnováhy" kromě toho podléhají zákonům maxima. Daný vztah vyvolává klam, tedy působí nekompenzova-nou transformaci P jen do určité hodnoty závislé na hodnotě ostatních vztahů. Je-li tato hodnota překročena, klam se zmen­šuje, protože deformace je zčásti kompenzována vlivem nových vztahů v celku. Přemístění rovnováhy vyvolávají regulace neboli částečné kompenzace, které můžeme definovat jako změnu zna­ménka veličiny P (např. když oba soustředné kruhy jsou příliš blízko sebe nebo příliš vzdálené, Delboeufův klam se zmenšuje). Tyto regulace, které takto omezují nebo „zmírňují" (jak se říká ve fyzice) přemístění rovnováhy, lze v určitém směru přirovnávat

k operacím inteligence. Kdyby soustava byla operační povahy, každému zmenšení jedné hodnoty by odpovídalo zvětšení jiné hodnoty a obráceně (došlo by ke zvratnosti, tj. měli bychom P = 0). Kdyby naopak při každé vnější změně docházelo k neomezo­vané deformaci, soustava sama by přestala existovat. Regulace tedy představuje struktury uprostřed mezi úplnou nezvratností a operační zvratnosti.

Jak se však dá vyložit tento relativní protiklad (spolu s rela­tivní příbuzností) mezi mechanismy vnímání a myšlení? Vztahy, které tvoří celostní strukturu např. zrakového vjemu, vyjadřují zákony subjektivního neboli vjemového prostoru, který se dá analyzovat a srovnávat s geometrickým nebo operačním prosto­rem. Klamy (nebo nekompenzované transformace v soustavě vztahů) lze považovat za deformace tohoto prostoru, za jeho roz­tahování nebo stahování.¹⁾

Z tohoto hlediska vyniká ve všech vztazích mezi vnímáním a inteligencí jeden základní fakt. Když inteligence srovnává dva předměty mezi sebou, např. když měří jeden předmět druhým, ani nástroj ani předmět srovnávání (jinak řečeno, ani metr ani měřený předmět) se samotným srovnáváním nemění. Naopak při vjemovém srovnávání, a zejména používá-li se elementu jako pevného měřítka při hodnocení proměnných elementů, dochází k soustavnému zkreslování, které jsme s Lambercierem nazvali „chyba měřítka". Element, k němuž se převážně upíná pohled (tj. obyčejně samo měřítko, když proměnná je daleko od něho, někdy však i proměnná, je-li měřítko blízko ní a je-li už známé), je sou­stavně přeceňován, ať srovnávání se provádí v rovině rovnoběž­né k čelu pozorovatele, nebo do hloubky.²¹

^1J Např. v Delboeufově klamu vepsaný kruh A, se roztahuje na úkor prstence A' mezi A₁ a kružnicí B, má-li tento prstenec A' menší šířku než průměr kruhu A,; je-li A' > A_1; dostaví se výsledek opačný.

²¹ Důkazem toho, že skutečně jde o chybu spojenou s funkcionální situací mě­řítka, je, že stačí jen předstírat změnu měřítka po každém srovnání (a ve skutečnosti je pokaždé vracet do původní polohy), a tato chyba se zmenšu­je nebo dokonce mizí. Abychom vyvolali vjemový klam opačné hodnoty, stačí prostě zaměřit výpověď na měřítko místo na měřený předmět (říká-li pokusná osoba A < B, žádáme výpověď B > A) a funkcionální polohy se ob­rátí.

Takováto fakta jsou jen zvláštními případy velmi obecného po­chodu. Měřítko (nebo v některých případech proměnná) je přece­něno prostě proto, že element prohlížený nejdéle (nebo nejčastě­ji, nejintenzivněji apod.) už tím je zvětšován, jako by předmět ne­bo oblast, k nimž obracíme pohled, působily rozpínání vjemového prostoru. V tomto směru stačí, abychom střídavě pohlíželi na dva stejné elementy, a vidíme, že se pokaždé zvětší rozměry fixova­ného předmětu. Přitom se následné deformace v celku kompen­zují. Vjemový prostor tedy není homogenní, ale je v každém pří­padě centrován. Oblast centrace odpovídá rozpínání prostoru, kdežto vnější okraj této oblasti se tím více smršťuje, čím je vzdá­lenější od středu. Účinek centrace a chyba měřítka se vyskytují také v oblasti hmatu.