Zvyk a senzomotorická inteligence

Jen požadavky analýzy nás opravňují rozlišovat motorické a vje­mové funkce. Jak pronikavě ukázal V. Weizsacker,¹⁾ klasické dě­lení jevů na smyslové podněty a motorické odezvy podle schéma­tu reflexního oblouku je stejně klamné a je stejným laboratorním artefaktem jako sám pojem izolovaného reflexního oblouku. Vjem je od počátku ovlivňován pohybem jako pohyb vjemem. To jsme už sami vyjádřili, když jsme mluvili o senzomotorických „schématech" v souvislosti s popisem asimilace, vyznačující cho­vání kojence, která je současně vjemová a pohybová.²'

Je tedy potřeba začlenit to, co jsme právě vytěžili ze studia vní­mání, do skutečného genetického kontextu a ptát se, jak se vy­tváří inteligence před nástupem řeči. Jakmile kojenec překročí úroveň pouze zděděných reflexů, získává zvyky v souvislosti se zkušeností. Připravují tyto zvyky inteligenci, nebo s ní nemají nic společného? Je to analogický problém jako ten, který jsme si po­ložili při studiu vnímání. Odpověď bude asi také stejná; to nám dovolí postupovat rychleji a zařadit vývoj senzomotorické inteli­gence do souboru elementárních procesů, které ji podmiňují.

Zvyk a inteligence.

I. Nezávislost nebo přímá souvislost

Konfrontace různých odpovědí na tyto otázky nejlépe ukáže, jak spolu souvisí problém zrodu inteligence a problém vytváření zvy-

¹¹ Der Gestaltkreis, 1941. ' La naissance de 1'intelligence chez Venfant, 1936.

ků. Hypotézy jsou stejné, jako by inteligence byla prodloužením mechanismů, z jejichž automatizace vzniká zvyk.

Při výkladech zvyku se setkáváme s genetickými schématy asociace, pokusu a omylu a asimilační strukturace. Když asocia­nismus řeší otázku vztahů mezi zvykem a inteligencí, činí ze zvy­ku primární skutečnost a jí vysvětluje inteligenci. Z hlediska po­kusů a omylů se zvyk převádí na automatizaci pohybů vybra­ných po tápání, které charakterizuje inteligenci. Z hlediska asimilace se inteligence chápe jako forma rovnováhy téže asimi­lační činnosti, jejíž počáteční formy vytvářejí zvyk. V negenetic-kých teoriích se setkáváme s třemi kombinacemi, odpovídajícími vitalismu, apriorismu a tvarovému hledisku. Zvyk je vyvozován z inteligence, nebo jeho vztah k inteligenci je popírán, neboje vy­kládán, stejně jako inteligence a vnímání, strukturacemi, jejichž zákony zůstávají na vývoji nezávislé.

Z hlediska vztahů mezi zvykem a inteligencí (a to je jediná otázka, která nás zde zajímá) musíme zkoumat nejdříve, zda obě funkce jsou nezávislé, pak zda jedna je vyvozena z druhé, a na­konec, z jakých společných forem organizace by na různých úrovních mohly vyplývat.

Je v souladu s aproiristickým výkladem rozumových operací upírat jim jakoukoli souvislost se zvyky, protože operace prame­ní z vnitřní struktury nezávislé na zkušenosti, kdežto zvyky jsou získávány ve styku s ní. Jestliže introspektivně pozorujeme tyto dva druhy skutečností v jejich hotovém stavu, protiklady mezi nimi se skutečně zdají hluboké a jejich analogie povrchní. Oboje pronikavě vystihl H. Delacroix: Když navyklý pohyb je prováděn v nových podmínkách, zahrnuje v sobě, jak se zdá, jakýsi druh podvědomého zobecnění, místo něhož inteligence zavádí zobecně­ní zcela jiné kvality, které se skládá ze záměrného výběru a z po­rozumění. To vseje zcela přesně vystiženo, ale čím více analyzu­jeme vytváření zvyku na rozdíl od jeho automatizovaného průbě­hu, tím více konstatujeme složitost činností v jeho počátcích. Sestoupíme-li k senzomotorickým zdrojům inteligence, setkáme se s kontextem učení v obecném smyslu. Dříve než vyslovíme zá­věr, že oba druhy struktur se nedají redukovat, musíme si tedy položit otázku, zda neexistuje nějaká souvislost mezi krátkými a

relativně tuhými koordinacemi, jejichž krajní členy jsou vzdále­nější a které charakterizují inteligenci. Přitom ovšem rozlišuje­me vertikálně řadu chování různých úrovní a horizontálně jejich stupeň novosti nebo automatizace.

Toho si dobře všiml Buytendijk, který důvtipně analyzoval vy­tváření elementárních animálních zvyků, hlavně u bezobratlých. Čím lépe však odkrýval složitost faktorů zvyku, tím více byl na­kloněn - vzhledem k své vitalistické teorii — koordinaci typickou pro zvyky podřizovat inteligenci samotné, tj. schopnosti organis­mu jako takového. Zvyk, má-li se vytvořit, vždy předpokládá zá­kladní vztah prostředku k cíli. Činnost nikdy není sledem me­chanicky asociovaných pohybů, je vždy orientována k uspokoje­ní, např. ke styku s potravou nebo k osvobození, jako u plovátek, která stále rychleji znovu zaujímají svou normální polohu, když je obracíme vzhůru. Vztah prostředku a cíle charakterizuje inte­ligentní činnosti. Zvyk by tak byl výrazem inteligentní organiza­ce, která by ostatně náležela každé živé struktuře. Podobně jako Helmholtz vykládal vnímání zásahem podvědomého usuzování, vitalismus také nakonec činí ze zvyku výsledek nevědomé orga­nické inteligence.

Musíme dát plně za pravdu Buytendijkovi, pokud jde o složi­tost nejjednodušších zvyků a neredukovatelnost vztahu mezi po­třebou a uspokojením, který je zdrojem, a nikoli výsledkem aso­ciací. Proto však ještě nemusíme ukvapeně všechno vykládat in­teligencí a prohlašovat ji za primární skutečnost. Takové tvrzení má za následek řadu nesnází, a to přesně takových, s nimiž se setkává obdobná teorie v oblasti vnímání. Za prvé, zvyk — jako vnímání - je nezvratný, protože je vždy řízen jediným směrem k témuž výsledku, naproti tomu inteligence je zvratná. Obrátit zvyk (psát obráceně nebo zprava doleva apod.) znamená získat zvyk nový, kdežto obrácená, „inverzní operace" myšlení je psy­chologicky pochopena současně s operací přímou (a logicky před­stavuje stejnou transformaci, ale jiného směru). Za druhé, rozu­mové chápání jen málo pozměňuje vjem (vědění vůbec neovliv­ňuje smyslový klam, jak už Hering tvrdil v polemice s Helmholtzem) a obráceně elementární vnímání se samo přímo neprodlužuje v akt inteligence. Stejně tak inteligence jen málo

mění získaný zvyk, a zejména, vytvoření zvyku nemá za bezpro­střední následek rozvoj inteligence. V nástupu obou druhů struktur existuje geneticky značný časový interval. Mořské sa­sanky, zkoumané Piéronem, které se při odlivu zavírají, aby si tak uchovaly potřebnou vodu, neprojevily pohyblivou inteligenci a podržovaly si svůj zvyk několik dní v akváriu, dokud sám od sebe nevyhasl. Goldschmidtovy vranky obecné se naučily prolé­zat za potravou otvorem ve skleněné desce a pohybovaly se po stejné dráze i tehdy, když deska byla odstraněna. Toto chování se sice dá nazvat nekortikální inteligencí, ale zůstává hodně po­zadu za tím, čemu se obvykle říká zcela jednoduše inteligence.

Z těchto faktů vychází hypotéza, která se dlouho zdála nejjed­nodušší. Podle ní zvyk je primární skutečnost, která se dá vy­světlit pasivními asociacemi, a z něho se postupně, jak roste slo­žitost naučených asociací, vytváří inteligence. Nebudeme zde znovu soudit asocianismus, protože námitky proti tomuto způso­bu interpretace jsou stejně běžné jako jeho návraty na psycholo­gickou scénu v různých, často zastřených podobách. Přesto však, máme-li dospět ke strukturám inteligence v jejich skutečném vý­voji, musíme znovu připomenout, že ani nejjednodušší zvyky se nedají redukovat na schéma pasivní asociace.

Koncepce podmíněného reflexu a podmiňování vůbec znovu oživila asocianismus a poskytla mu jak přesný fyziologický mo­del, tak moderní terminologii. Řada psychologů se pokusila apli­kovat tuto koncepci na výklad intelektuálních funkcí (řeči apod.) a někdy i na sám akt inteligence.

I když podmíněné způsoby chování jsou faktem, a dokonce vel­mi důležitým faktem, jejich výklad není vázán na reflexologický asocianismus, s nímž se příliš často spojuje. Je-li pohyb asocio­ván vjemem, v tomto spojení je více než pasivní asociace, která se vyrývá následkem pouhého opakování. Je v něm zahrnuto označování, neboť asociace se vytváří jen v souvislosti s potřebou a jejím uspokojováním. Každý prakticky ví, ale příliš se na to za­pomíná v teorii, že podmíněný reflex se ustaluje jen potud, pokud je zpevňován. Signál asociovaný s potravou nevyvolá trvalou re­akci, není-li současně s ním opětovně podávána skutečná potra­va. Asociace se takto začleňuje do celkového chování, jehož vý-

chodiskem je potřeba a cílem její uspokojení (skutečné, anticipo­vané, nebo také hravé apod.). To znamená, že tu nejde o asociaci v klasickém slova smyslu, ale o vytvoření celostního schématu spojeného s označováním. Když zkoumáme soustavu forem pod­míněného chování v jejich historickém sledu (a formy zajímající psychology vždy mají takový sled na rozdíl od příliš jednoduché­ho podmiňování fyziologického), vidíme ještě lépe význam celost­ní struktury. Např. André Rey vložil morce do přihrádky A v kra­bici, kde byly umístěny nad sebou tři přihrádky ABC, spustil sig­nál a morčetem nechal projít elektrický výboj. Když signál opakoval, morce skočilo do přihrádky B a pak se vrátilo zpět do A. Stačilo zvětšit počet podráždění a morce skákalo z A do B, z B do C a vracelo se z C do B a do A. Podmíněné chování zde není jednoduchým přenosem počátečních jednoduše reflexních pohy­bů, ale chováním novým, které se ustaluje pouze strukturací ce­lého prostředí.¹'

Je-li tomu tak s nejelementárnějšími typy zvyku, tím spíše to platí o „asociačních přenosech" stále komplexnějších, které při­vádějí zvyk až k prahu inteligence. Všude, kde dochází k asocia­ci mezi pohyby a vjemy, domnělá asociace ve skutečnosti záleží v integraci nového elementu do staršího schématu činnosti. Ať toto starší schéma je reflexního řádu, jako např. v podmíněném reflexu, nebo z úrovní stále vyšších, všude asociace ve skuteč­nosti je asimilací, takže asociační spojení nikdy není prostým otiskem hotového vztahu daného ve vnější skutečnosti.

Z toho důvodu výzkum vytváření zvyků — právě tak jako struktury vjemů - se vrchovatou měrou dotýká problému inteli­gence. Kdyby začátek inteligence záležel jen v činnosti, která na­stupuje pozdě a probíhá na vyšší úrovni, s hotovými asociacemi a relacemi, které jednoznačně odpovídají vztahům jednou provždy vepsaným do vnějšího prostředí, pak by takováto činnost byla planá. Jestliže naopak do vjemové činnosti a do zrodu zvyků od počátku zasahuje organizující asimilace, která nakonec vyústí v rozumové operace, pak zase empirická schémata, v nichž se

¹' A. Rey, Les conduites conditionnées du cobaye. Archives de psychologie, XXV, 1936, s. 217-312.

někteří pokoušejí popsat vyspělé myšlení, nejsou s to postihnout všechny úrovně inteligence, protože nepřihlížejí k tvořivosti asi­milace.

Je známo, že např. Mach a Rignano považují usuzování za „duševní zkušenost". Tento popis, v podstatě správný, by se stá­val výkladem, kdyby zkušenost byla kopií hotové vnější skuteč­nosti. Protože tomu tak není a protože už na úrovni zvyku ako-modace ke skutečnosti předpokládá asimilaci skutečnosti do schémat subjektu, výklad usuzování na základě zkušenosti se pohybuje v bludném kruhu. Abychom učinili zkušenost ať reál­nou, nebo duševní, musíme vyvinout veškerou činnost inteligen­ce. V hotové podobě duševní zkušenost je myšlenkovou repro­dukcí nikoli skutečnosti, ale činností nebo operací, které se sku­tečnosti týkají. Tím se však vůbec neřeší problém geneze operací. Jen na počáteční úrovni dětského myšlení lze mluvit o duševní zkušenosti jako o prosté vnitřní nápodobě skutečnosti, ale v tom případě usuzování ještě není logické.

Podobně proti Spearmanovi, když redukuje inteligenci na tři základní složky (chápání zkušenosti, vyvozování relací a vyvozo­vání korelátů), musíme namítnout, že zkušenost se nedá chápat bez účasti tvořivé asimilace. Tzv. „vyvozování relací" jsou vlast­ně operace v plném smyslu slova (řazení nebo spoluzahrnování symetrických relací). Vyvozování korelátů („výskyt nějaké vlast­nosti korelativní")¹⁾ se kryje se známými grupováními násobení tříd nebo relací (kap. II).

Zvyk a inteligence. II. Tápání a strukturace

Nedají-li se tedy zvyk a inteligence vyložit soustavou asociativ­ních koordinací, odpovídajících přímo vztahům už hotovým ve vnější skutečnosti, a jestliže se jejich výklad musí dovolávat ak­tivity samotného subjektu, nebylo by nejjednodušší redukovat

^x) The Nature ofintelligence, 1923, s. 91 (citované místo přeložil Claparěde ve spise La genese de 1'hypothése, s. 42).

tuto aktivitu na řadu náhodných pokusů (tj. pokusů bez přímého vztahu s prostředím), pozvolna vybíraných na základě úspěchů nebo neúspěchů, k nimž vedou? Tak např. Thorndike, když chtěl postihnout mechanismus učení, umísťoval zvířata do bludiště a měřil výsledky učení klesajícím počtem chyb. Zvíře nejdříve tá­pe, tj. provádí náhodné pokusy, ale postupně eliminuje chyby a zapamatovává si úspěšné pokusy, které nakonec určují jeho dal­ší pohyby v bludišti. Princip tohoto výběru podle dosaženého vý­sledku byl nazván „zákonem důsledku". Hypotéza je to svůdná. Činnost subjektu se projevuje v pokusech, vliv prostředí ve výbě­rech a zákon důsledku ukazuje na potřeby a jejich uspokojování, které tvoří rámec celého aktivního chování.

Kromě toho takovéto výkladové schéma je schopno postihnout souvislost mezi nejelementárnějšími zvyky a nejrozvinutějším myšlením. Claparéde použil pojmů tápání a dodatečné empirické kontroly a učinil z nich princip inteligence, který postupně apli­koval na zvířecí inteligenci, na praktickou inteligenci dítěte a na­konec na problém zrodu hypotézýa) v psychologii vyspělého myšlení. V četných spisech tohoto ženevského psychologa jsme však svědky pozoruhodného vývoje názorů. Už samo studium to­hoto vývoje je dostatečnou kritikou pojmu tápání.

Claparéde nejdříve klade proti sobě inteligenci - suplující funkci nové adaptace — a (automatizovaný) zvyk s instinktem, což jsou adaptace k opakujícím se okolnostem. Jak se jedinec chová za nových okolností? Od Jenningsových nálevníků až k člověku (a dokonce až k vědci, když stojí před neočekávaným jevem) - tápe. Tápání může být čistě senzomotorické, nebo se může zvnitřňovat v podobě „pokusů" samého myšlení, ale nemě­ní se jeho funkce: nalézat řešení, z nichž zkušenost dodatečně provádí výběr.

Úplný akt inteligence se tak skládá ze tří základních momen­tů: z otázky, která dává hledání směr, z hypotézy, která antici­puje řešení, a z kontroly, která řešení vybírá. Lze rozlišit dvě for­my inteligence: praktickou („empirickou") a teoretickou („syste­matickou"). V první z nich se otázka projevuje jako pouhá

^1J La genese de 1'hypothěse, Archives de psychologie, XXIV, 1933, s. 1-155. 92

potřeba, hypotéza jako senzomotorické tápání a kontrola jako pouhý sled zdarů a nezdarů. Až v druhé formě inteligence potře­ba se obráží v otázce, tápání se zvnitřňuje v hledání hypotéz a kontrola anticipuje empirické ověření prostřednictvím „vědomí vztahů", které samo stačí vyloučit nesprávné hypotézy a podržet správné.

Takový byl obrys teorie, když Claparéde začal v psychologii myšlení řešit problém vzniku hypotézy. I když nepřestal zdůraz­ňovat zřejmý význam tápání i ve formách nejrozvinutějšího myš­lení, Claparéde došel svou metodou „hlasitého uvažování" k to­mu, že už je nekladl na začátek myšlenkového zkoumání, ale jak­si na jeho okraj nebo do předpolí, a to jen v případech, kdy data značně přesahují chápání subjektu. Východiskem se mu naopak jeví postoj, jehož význam si předtím neuvědomoval. Když jedinec má před sebou data problému a jeho hledání je už orientováno potřebou nebo otázkou (na základě mechanismu, který Clapa­réde ještě pokládal za nejasný), nejdříve začne chápat soubor vztahů prostou „implikací". Implikace mohou být správné nebo nesprávné. Správné implikace zkušenost uchovává. Jsou-li im­plikace nesprávné, ocitají se v rozporu se zkušeností, a jedině v tom případě pak nastupuje tápání. Tápání tak zasahuje jen ja­ko dodatek nebo doplněk, tj. jako chování odvozené vzhledem k počátečním implikacím. Tápání tedy, uzavírá Claparéde, nikdy není čisté, je zčásti řízeno otázkou a implikacemi a skutečně ná­hodným se stává jen v tom případě, kdy data nadměrně přesa­hují anticipační schémata.

V čem záleží „implikace"? Zde nabývá Claparédova koncepce velmi širokého smyslu a dotýká se problému zvyku a inteligence. „Implikace" je v podstatě téměř stará „asociace" klasických psy­chologů, ale je v ní zahrnut pocit nutnosti, který pramení ze­vnitř, nikoli zvnějška. Je projevem „původního sklonu", bez ně­hož by jedinec nemohl mít na žádné úrovni prospěch ze zkuše­nosti (s. 104). Není výsledkem „opakování dvojice elementů", ale naopak je zdrojem opakování podobného aktu a „vzniká již při prvním setkání dvou elementů této dvojice" (s. 105). Zkušenost ji může jen rozbíjet nebo potvrzovat, ale nikoli vytvářet. Jen tehdy, když si zkušenost vynucuje srovnání, subjekt k ní ze své strany

přidává implikace. Její kořeny by se měly hledat v „zákonu srůstání" W. Jamese (a právě tímto zákonem James vykládal asociaci!): „Zákon srůstání plodí implikaci na rovině činnosti a synkretismus na rovině představování" (s. 105). Claparéde im­plikací interpretuje dokonce podmíněný reflex. Pavlovův pes sli­ní na zvuk zvonku, když předtím slýchal zvonek a současně vídal svou potravu, protože v tomto případě zvuk „implikuje" potravu.

Tato postupná přeměna teorie tápání si zasluhuje podrobnou analýzu. Začneme bodem zdánlivě vedlejším. Nebylo by zbytečné ptát se, jak otázka nebo potřeba zaměřují hledání, když jaksi existují nezávisle na tomto hledání? Ve skutečnosti otázka i sa­ma potřeba jsou výrazem mechanismů vytvořených už předem, které prostě jsou ve stavu přechodné nerovnováhy. Potřeba sát předpokládá hotovou organizaci sacího ústrojí. Na opačném kon­ci otázky jako „Co je to?", „Kde?" atd. jsou výrazem klasifikací, prostorových struktur atd. zcela nebo částečně již hotových (viz kap. II). Proto schéma orientujících hledání musí existovat už předem, má-li se vysvětlit výskyt potřeby nebo otázky. Ty, stejně jako hledání, jehož jsou uvědoměním, tedy vyjadřují jediný akt asimilace skutečnosti do tohoto schématu.

Jsme potom oprávněni pokládat implikaci za primární skuteč­nost, zároveň senzomotorickou a intelektuální, za zdroj zvyku i chápání? O tom lze uvažovat jen za předpokladu, že implikaci nebereme v logickém slova smyslu jako nutné spojení mezi sou­dy, ale ve velmi obecném smyslu jí rozumíme jakýkoli nutný vztah. Je takový vztah vytvořen dvěma elementy, které vidíme poprvé? Černá kočka, spatřená nemluvnětem - abychom užili Claparédova příkladu - má přímo za následek od prvního vjemu vztah „kočka implikuje černé"? Jsou-li dva elementy skutečně vi­děny poprvé, bez analogií a anticipací, jsou jistě už zahrnuty do vjemového celku, do „Gestalt", což je jinými slovy vyjádřeno v Ja-mesově zákonu srůstání nebo v synkretismu, jehož se dovolává Claparéde. Je jasné, že je zde něco více než asociace, protože ce­lek vyplývá nikoli ze spojení dvou elementů původně vnímaných odděleně, ale z jejich bezprostředního splynutí následkem celost­ní strukturace. To však není spojení nutné. Je to počátek možné­ho schématu, ale z něho se vyvinou vztahy uvědomované jako

nutné jen za předpokladu, že se stane reálným schématem na zá­kladě přenosu nebo zobecnění (tedy aplikací na nové elementy), zkrátka když bude podnětem pro asimilaci. A právě asimilace je zdrojem Claparédovy „implikace". Schematicky vyjádřeno, sub­jekt nedospěje ke vztahu „A implikuje x", jakmile poprvé spatří A s kvalitou x, ale bude veden ke vztahu ,A₂ implikuje x", pokud bude asimilovat A₂ do schématu (A), které je vytvořeno právě asimilací A₂ = A. Pes, který sliní při pohledu na svou potravu, bude slinit na zvuk zvonku jen tehdy, když si ho asimiluje jako příznak nebo jako část celého aktu do schématu této činnosti. Claparéde má úplně pravdu, když říká, že opakování nevytváří implikaci, ale ta se může objevit jen během opakování, protože implikace je vnitřním výsledkem asimilace, která zajišťuje opa­kování vnějšího aktu.

Tento nutný zásah asimilace ještě zesiluje výhrady, ke kterým byl Claparěde sám přiveden vzhledem k celkové úloze tápání. Za prvé, je samozřejmé, že nemůžeme vykládat tápání, jakmile se objeví, mechanicky. Podle mechanického výkladu v souhlase s hypotézou jednoduchého proklesťování cesty by se chyby muse­ly opakovat stejně často jako úspěšné pokusy. Jestliže tomu tak není, tj. platí-li „zákon důsledku", pak při opakování subjekt an­ticipuje své neúspěchy a své zdary. Jinak řečeno, každý pokus působí na pokus následující nikoli jako kanál otevírající cestu novým pohybům, ale jako schéma, umožňující dávat význam po­zdějším pokusům.^1J Tápání tedy nijak nevylučuje asimilaci.

Za druhé, samotné první pokusy se těžko dají redukovat na prostou náhodu.²⁾ D. K. Adams zjistil v pokusech s bludištěm po­hyby, které byly hned napoprvé orientované. W. Dennis, po něm J. Dashiell zdůrazňují trvalost směru, který si zvíře na začátku zvolí. Tolman a Krechewsky mluví dokonce o „hypotézách", když popisují pohyby krys apod. Z takovýchto faktů C. Hulí a C. F. Tolman vyvodili důležité teorie. Hulí vyzvědá protiklad mezi psychickými modely, které zahrnují prostředky a cíle, a mecha-

¹' Viz La naissance de 1'intelligence chez l'enfant, kap. V., a Guillaume, La