Inteligence 4 страница

Shrnuto, vjemové „konstanty" jsou, jak se zdá, výsledkem čin­ností v pravém smyslu slova, které záleží ve skutečném nebo vir­tuálním přemisťování zraku nebo příslušných orgánů. Pohyby jsou koordinovány v systémy, jejichž organizace se může měnit od jednoduchého, řízeného tápání až ke struktuře připomínající „grupování". Na vjemové rovině však nikdy není dosaženo sku­tečného grupování a vyskytují se tam pouze regulace skutečných nebo virtuálních přemístění. Proto vjemové „konstanty", i když připomínají operační invarianty nebo pojmy zachování, opírající se o zvratné a grupované operace, nikdy nedosáhnou ideální přesnosti, kterou by jim jedině mohla zajistit úplná zvratnost a pohyblivost inteligence. Přesto vjemová činnost, která je charak­terizuje, se už blíží intelektuálnímu skladu.

Táž vjemová činnost je rovněž předzvěstí inteligence v oblasti časového přenášení a vlastních anticipací. V zajímavém pokusu se zrakovými analogiemi klamu váhy Usnadze²⁾ předkládal po­kusným osobám dva kruhy o průměru 20 a 28 mm po několik zlomků vteřiny, pak dva kruhy o průměru 24 mm. Kruh o 24 mm ležící na místě, kde byl dříve kruh o 28 mm, se jevil menší než druhý kruh (stejně velký kruh, ale na místě kruhu o 20 mm byl

*' La Construction do réel chez 1'enfant, s. 157-158 ²⁾ Psychologische Forschungen, XIV, 1930, s. 366.

přeceňován). Jev byl vyvolán kontrastem, který působilo časové přenášení (Usnadze je nazývá Einstellung). Když jsme s Lam-bercierem znovu měřili tento klam u dětí ve věku od 5 do 7 let a u dospělých,^ došli jsme k těmto dvěma výsledkům, které dohro­mady podávají velmi sugestivní svědectví o vztazích mezi vní­máním a inteligencí. Usnadzeho jev je u dospělých jednak znač­ně silnější než u dětí (jako klam váhy), jednak u nich mizí rych­leji. Když se dospělému několikrát předloží oba kruhy o průměru 24 mm, pozvolna dospívá k objektivnímu vidění, ale u dítěte to trvá mnohem déle. Tento dvojí rozdíl se nedá vyložit z jednodu­chých pamětních stop, ledaže bychom chtěli tvrdit, že paměť do­spělého je intenzivnější, ale méně trvalá! Vše naopak nasvědčuje tomu, že aktivní přenos a anticipování se s věkem vyvíjí směrem k pohyblivosti a zároveň ke zvratnosti. To je další příklad vývoje vnímání směrem k operacím.

Ve svém elegantním pokusu Auersperg a Buhrmester předkládali bí­lý čtverec, který rotovali na černém kotouči. Při malých rychlostech je vi­dět přímo čtverec, ačkoli obraz na sítnici už se skládá z dvojitého kříže se čyřmi čárami rozloženými kolem do pravého úhlu. Při velkých rychlo­stech je vidět pouze obraz na sítnici, ale při prostředních rychlostech se objevuje přechodný obraz tvořený jednoduchým křížem se čtyřmi čárami kolem. Jak autoři zdůraznili, v tomto jevu se asi účastní senzomotorická anticipace, která dovoluje pokusné osobě rekonstituovat čtverec úplně (v 1. fázi) nebo zčásti (v 2. fázi), nebo ztroskotá (v 3. fázi), když je před­stižena příliš velkou rychlostí rotace. S Lambercierem a Demetriadem jsme zjistili, že u dětí ve věku od 5 do 12 let se druhá fáze (jednoduchý kříž) objevuje stále později (tj. při stále vyšším počtu otáček) v souvis­losti s věkem. Čím je pokusná osoba více vyvinuta, tím lépe (tj. za stále vyšších rychlostí) rekonstituuje nebo anticipuje pohybující se čtverec.

Máme ještě lepší doklady. Pokusným osobám předkládáme dvě tyče: A dlouhou 1 m a C čtyřmetrovou, aby je srovnávaly na dálku. Nejdříve měříme vjem tyče C (podcenění, superkonstanta apod.), pak postavíme vedle C na vzdálenost 50 cm tyč B stejně dlouhou jako A, nebo umístíme mezi A a C řadu tyčí B₁, B₂ a B3 stejně dlouhých jako A a stejně od sebe vzdálených. Dospělý člo­věk nebo dítě ve věku od 8 až 9 let hned vidí A = B = C (nebo A = B₁= B₂ = B₃ = C), protože ihned přenáší vjemové rovnosti A = B

^1} Archives de psychologie, XXX, 1944, s. 139-196.

a B = C na vztah C = A, a tak dostává uzavřený obrazec. Malé dě­ti naopak vidí A = B, B = CaA = C, jako kdyby nepřenášely rov­nosti, jež vidí při rozloženém fixování dráhy ABC, na přímou dráhu AC. Dítě mladší než 6-7 let rovněž nedovede operačně skládat tranzitivní vztahy A = B; B = C, tedy A = C. Mezi 7 a 8 až 9 lety se však vyskytuje přechodná fáze, kdy dítě ihned rozu­mově chápe, že A = C, ale přitom vnímá zrakem C jako poněkud odlišné od A. V tom příkladě je patrné, jak také transpozice (kte­rá je „přenášením" vztahů na rozdíl od přenášení izolované veli­činy) spadá pod vjemovou činnost, a nikoli pod automatickou strukturací, která je ve všech věkových obdobích stejná, a jak je ještě potřeba vymezit vztahy mezi vjemovou transpozicí a ope­rační tranzitivností.

Vedle transpozice, která je činností vzhledem k obrazcům vnější, musíme rozlišovat transpozicí vnitřní, která dovoluje roz­poznávat uvnitř obrazců opakující se vztahy, např. symetrie (ne­bo obrácené vztahy) atd. I zde by se dalo mnoho říci o úloze ro­zumového vývoje, neboť malé děti zdaleka nedovedou tak struk­turovat složité obrazce, jak se psychologové pokoušeli tvrdit.

Ze všech uvedených faktů lze vyvodit tyto závěry. Vývoj vjemů svědčí o existenci vjemové činnosti, která je zdrojem decentrací, přenášení (prostorového a časového), srovnávání, transpozic, an­ticipování, vyjádřeno obecně, analýzy stále pohyblivější a směřu­jící ke zvratnosti. Tato činnost se s věkem rozrůstá. Protože ma­lé děti ji nedovedou provádět na dostatečně vysokém stupni, ne­bo také protože hromadí detaily, které navzájem nespojují, vnímají „synkreticky" nebo „globálně".

Vjemy samy se vyznačují nezvratnými soustavami statistické­ho řádu. Do takových systémů, podmíněných náhodným nebo prostě pravděpodobným rozptylem centrací, vjemová činnost na­opak vnáší souvislost a možnost postupného skladu. Je vjemová činnost už formou inteligence? Jak jsme už viděli (v kapitole I a na konci kapitoly II), taková otázka nemá velký význam. Přesto však lze říci, že činnosti, které koordinují oční pohyby směrem k decentraci, které přenášejí, srovnávají, anticipují a zejména transponují, jsou svým východiskem těsně spojeny se senzomoto-rickou inteligencí, o níž pojednáme v následující kapitole. Zvláš-

tě transpozice vnější i vnitřní, která shrnuje všechny ostatní ak­ty vjemového řádu, se dá výstižně srovnávat s asimilací, pří­značnou pro senzomotorická schémata, a hlavně se zobecňující asimilací, která umožňuje přenos schémat.

Vjemová činnost se podobá senzomotorické činnosti, a její vý­voj ji dokonce přivádí až k prahu operací. Postupně jak vjemové regulace, vyvolané srovnáváním a transpozicemi, směřují ke zvratnosti, stávají se jedním z pohyblivých podkladů pro zrod operačního mechanismu. Jakmile operační mechanismus už vznikne, bude na ně zpětně působit a bude si je integrovat, po­dobně jako zpětně působila transpozice, o níž jsme již mluvili. Dříve než začnou rozvíjet takovouto zpětnou činnost, připravují operaci, a to tím, že vnášejí stále více pohyblivosti do senzomoto-rických mechanismů, které jsou jejich základní strukturou. Bude stačit, aby činnost oživující vjem přesáhla bezprostřední styk s objektem a působila na stále větší prostorové a časové vzdále­nosti, a tím už překročí vjemové pole, a tak se osvobodí od ome­zení, která jí brání dosáhnout úplné pohyblivosti a zvratnosti.

Vjemová činnost však není jediným inkubačním prostředím pro zrod myšlenkových operací. Zbývá ještě zkoumat úlohu mo­torických funkcí, z kterých vznikají zvyky. Tyto funkce ostatně jsou velmi těsně spojeny s vjemovou činností.

KAPITOLA IV