:





Společenské faktory rozumového vývoje




Lidská bytost je od svého narození ponořena do společenského prostředí, které na ni působí stejně jako prostředí fyzikální. V jistém smyslu ještě více než fyzikální prostředí přetváří jedince v jeho vlastní struktuře společnost, protože ho nenutí jen k tomu, aby uznal fakty, ale poskytuje mu zcela hotovou soustavu znaků, které mění jeho myšlení, předkládá mu nové hodnoty a ukládá mu řadu povinností. Je tedy naprosto zřejmé, že společenský život přeměňuje trojím způsobem inteligenci: prostřednictvím jazyka (znaků), obsahu styků (intelektuálních hodnot) a pravidel ukládaných myšlení (kolektivních logických nebo prelo-gických norem).

Sociologie se musí jistě zabývat společností jako celkem, i když tento celek, sice odlišný od součtu jedinců, je množinou vztahů a interakcí mezi těmito jedinci. Každý vztah mezi jedinci (počínaje dvěma) je vskutku pozměňuje, a je tedy už totalitou, takže totalita tvořená celou společností je soustavou vztahů spíše než věcí, bytostí nebo příčinou. Tyto vztahy jsou však neobyčejně četné a složité, protože vytvářejí jednak souvislost v dějinách, kde generace vzájemně na sebe působí, jednak systém rovnováhy v každém okamžiku dějin. Právem tedy můžeme použít statistického výrazu a mluvit o společnosti" jako o koherentním celku (ve stejném smyslu, jako Gestalt je výslednicí statistické soustavy vztahů). Je však nezbytné připomenout si statistickou povahu výrazů v sociologickém jazyku, protože kdybychom na ni zapomněli, dávali bychom slovům mytologický smysl. V sociologii myšlení si lze dokonce klást otázku, zda by nebylo výhodné už jednou se




vzdát obvyklých globálních výrazů a označovat typy příslušných vztahů (budou to ovšem typy rovněž statistické).

Když však jde o psychologii, tj. když jednotkou, o které se pojednává, je jedinec utvářený společenskými vztahy, a nikoli množina nebo množiny vztahů jako takových, počínali bychom si naprosto neoprávněně, kdybychom se spokojovali statistickými termíny příliš obecnými. Působení společenského života" je výraz právě tak mlhavý, jako by bylo působení fyzikálního prostředí", kdybychom je nechtěli podrobněji specifikovat. Od narození do dospělého věku lidská bytost je předmětem společenského nátlaku, ale tento nátlak má naprosto odlišné typy a různě se projevuje v různých vývojových etapách. Fyzikální prostředí se nevnucuje najednou a vcelku vyvíjející se inteligenci, ale tak, že můžeme krok za krokem sledovat výsledky učení v souvislosti se zkušeností, a hlavně na různých úrovních velmi odlišné způsoby asimilace a akomodace, které regulují učení. Stejně tak i společenské prostředí vyvolává interakce mezi vyvíjejícím se jedincem a jeho okolím, a interakce od sebe navzájem naprosto odlišné, jejichž sled se řídí zákony. Právě tyto typy interakcí a tyto zákony musí psychologie pečlivě zkoumat, nemá-li si tak zjednodušit svůj úkol, že se zřekne jejich studia ve prospěch sociologie. Jakmile uznáme, že struktura jejich studia se mění pod vlivem těchto interakcí, není vůbec důvodu ke konfliktům mezi sociologií a psychologií. Obě disciplíny budou mít značný prospěch ze studia, které pokročí za globální analýzu a dá se na cestu zkoumání vztahů.



Socializace individuální inteligence



Podle vývojové úrovně jedince jsou jeho kontakty se společenským prostředím velmi různé povahy a v důsledku toho také zpětně ovlivňují individuální duševní strukturu neméně odlišným způsobem.

Po celé senzomotorické období malé dítě je už ovšem předmětem mnohonásobných společenských vlivů. Lidé mu poskytují nejradostnější zážitky, které může poznat ve své mladičké zkušenosti - od jídla až po teplo lásky kolem sebe - lidé je obklopu-


jí, usmívají se na ně, baví je, uklidňují, vštěpují mu zvyky, pravidelně mu spojují určité jevy se signály a slovy, ale také mu některé projevy chování zakazují a plísní je. Stručně řečeno, při pohledu zvnějška kojenec je středem mnoha vztahů, které ohlašují znaky, hodnoty a pravidla příštího sociálního života. Z hlediska samotného subjektu společenské prostředí se však podstatně neodlišuje od prostředí fyzikálního, aspoň do pátého ze stadií, která jsme rozlišili v senzomotorické inteligenci (kap. IV). Znaky, jimiž se na ně lidé obracejí, jsou pro ně jen příznaky nebo signály. Pravidla, která mu ukládají, nejsou pro ně ještě mravními závazky a splývají mu s pravidelnými situacemi zvyku. Lidské osoby jsou obrazy podobné těm, které tvoří skutečnost, ale jsou zvlášť aktivní, nepředvídané a jsou i zdrojem nejintenzivnějších citů. Kojenec na ně působí stejně jako na věci tím, že je přinucuje, aby pokračovaly v zajímavých činnostech, účinnými gesty nebo různými křiky. Nemá s nimi ještě žádný myšlenkový styk, protože na této úrovni dítě neumí myslet. Proto okolní společenský život pronikavě nemění jeho rozumové struktury.1'

Když se učí mluvit, tj. v období symbolickém a názorném, objevují se nové sociální vztahy, které obohacují a mění jeho myšlení. V souvislosti s tím však musíme rozlišit tři otázky.

Za prvé, soustava kolektivních znaků nevytváří symbolickou funkci, jen ji rozvíjí, ovšem v rozměrech, jichž by sám jedinec nedosáhl. Přesto znak jako takový, konvenční (libovolný") a zcela hotový, není s to vyjádřit myšlenku malého dítěte. Dítěti nestačí mluvit, potřebuje hrát" to, co si myslí, symbolizovat své myšlenky gesty nebo předměty, znázorňovat věci nápodobou, kresbou nebo konstrukcí. Z hlediska samotného výrazu dítě zkrátka zůstává zpočátku uprostřed mezi užíváním kolektivního znaku a individuálního symbolu. Oba jsou ostatně vždy nezbytné, ale dítě daleko častěji než dospělý potřebuje symbol.

Za druhé, jazyk předává jedinci úplně připravenou soustavu obrysových pojmů, klasifikací, relací, nevyčerpatelný potenciá pojmů. Ty se znovu vytvářejí v každém jedinci podle vzoru, kte-

J) Po citové stránce dítě nepochybně promítá city do osob, teprve když si vytváří obrysový pojem předmětu a chápe také osoby jako centra nezávazných činností.


rý již po mnoho staletí formoval minulé generace. Je samozřejmé, že z tohoto souboru si dítě zprvu vypůjčuje jen to, co se mu hodí, a pyšně přehlíží všechno, co přesahuje jeho duševní úroveň. A to, co si vypůjčí, ještě asimiluje podle své rozumové struktury. Slovo, určené za nositele obecného pojmu, v něm zprvu vyvolá jen předpojem, napůl individuální a napůl sociální (slovo pták" mu označuje např. domácího kanárka apod.).

Za třetí, zbývá ještě pojednat o samotných vztazích, které jedinec udržuje se svým okolím, tedy o vztazích synchronických" na rozdíl od diachronických" pochodů, jejichž vlivu dítě podléhá, když si osvojuje jazyk a způsoby myšlení, které jsou s ním spjaty. Tyto synchronické vztahy jsou zprvu podstatné. Když dítě rozmlouvá se svými bližními, v každém okamžiku shledává, že jeho myšlenky jsou schvalovány nebo odmítány, a odhaluje nesmírný svět myšlenek mimo sebe, které je poučují nebo na ně různě působí. Z hlediska inteligence (které se nás zde jedině dotýká) dítě je vedeno ke stále intenzivnějším výměnám intelektuálních hodnot a je zavazováno ke stále většímu počtu obligátních pravd (hotových názorů nebo norem usuzování ve vlastním smyslu slova).

Ani zde však nelze přehánět a směšovat asimilační schopnosti názorného myšlení se schopnostmi na operační úrovni. Pokud jde o přizpůsobování myšlení k fyzikálnímu prostředí, už jsme viděli, že názorné myšlení, které převládá až do konce prvního dětství (7 let), je charakterizováno nerovnováhou, ještě neredukova-nou, mezi asimilací a akomodací. Názorný vztah vždy vyplývá z centrace" myšlení v souvislosti s vlastní činností, v protikladu ke grupování" všech příslušných vztahů. Např. ekvivalence mezi dvěma řadami předmětů je připouštěna jen tehdy, když jsou předměty přiřazovány, a zapomíná se na ni hned, jak přiřazování je nahrazeno jinou činností. Názorné myšlení tedy vždy svědčí o zkreslujícím egocentrismu, neboť vztah se připouští jen v závislosti na činnosti subjektu a není decentrován v objektivní soustavě.1' Obráceně, právě proto, že názorné myšlení je v každém

11 Wallon, který kritizoval pojem egocentrismu, přece jen uznává fakt samotný a hezky ho vyjádřil, když řekl, že malé dítě myslí v optativu, nikoli v in-dikativu.


okamžiku centrováno" na daný vztah, je fenomenistické a zasahuje skutečnost, pouze jak se jeví ve vjemech. Je tedy vydáno napospas vlivům bezprostřední zkušenosti, kterou kopíruje a napodobuje, místo aby ji opravovalo. Tak reakce inteligence této úrovně na samotné sociální prostředí je přesně paralelní s její reakcí na prostředí fyzikální, což je ostatně samozřejmé, protože oba druhy zkušeností jsou ve skutečnosti neodlučitelně.

Ačkoli malé dítě je do značné míry závislé na okolních intelektuálních vlivech, na druhé straně šije asimiluje po svém. Převádí je na své hledisko, a tak je nevědomky zkresluje už tím, že ještě nerozlišuje hledisko své a hledisko druhých, neboť se nevytvořila koordinace neboli grupování" hledisek. Dítě je tak ego-centrické z neznalosti své subjektivnosti právě tak na rovině sociální jako fyzikální. Např. bude umět ukázat svou pravou ruku, ale zamění vztahy vlevo" - vpravo" u svého partnera stojícího proti němu, protože se nedovede stavět na stanovisko druhého, a to ani společensky, ani geometricky. Konstatovali jsme rovněž, jak zpočátku přičítá, jde-li o perspektivu, druhým svůj vlastní způsob vidění věcí. Jde-li o čas, malé dítě sice pokládá svého otce za mnohem staršího, než je samo, ale myslí si, že se narodil po" něm, z toho důvodu, že si nevzpomíná", co dělalo předtím. Názorná centrace - v protikladu k operační decentraci - je tak především prováděna neuvědoměle, a tím soustavněji jen z vlastního hlediska. Tento egocentrismus je v obou případech pouze nedostatek koordinace, tj. grupování" vztahů s ostatními jedinci i s věcmi. Vše je tu dokonale přirozené. Primát vlastního hlediska, stejně jako názorná centrace v závislosti na vlastní činnosti jsou jen výrazem počáteční nerozlišenosti, zkreslující asimilace, determinované jediným hlediskem, které je na začátku možné. Takováto nerozlišenost je samozřejmá, protože rozlišení hledisek a jejich koordinace předpokládá dlouhou práci inteligence.

V důsledku toho, že počáteční egocentrismus prostě vyplývá z nerozlišení mezi ego a alter, dítě je přístupné právě v tomto období všem možným sugescím a nátlakům okolí a akomoduje se jim bez kritiky právě proto, že si není vědomo svéráznosti vlastního hlediska (malé děti si často neuvědomují, že napodobují, a


věří, že něco objevily dříve než ten, kdo jim byl předlohou, ale také naopak někdy přisuzují druhým své vlastní nápady). Proto se vrchol egocentrismu časově ve vývoji shoduje s maximálním tlakem příkladů a názorů v okolí. Směs asimilace k ,já" a akomo-dace k okolním předlohám se dá stejným způsobem vysvětlit jako směs egocentrismu a fenomenismu v počátečních názorných představách o fyzikálních vztazích.

Je však zřejmé, že za těchto podmínek (všechny lze shrnout pod nedostatek grupování") by nátlaky prostředí nestačily v duchu dítěte vytvořit logiku, i když pravdy jimi vnucované jsou svým obsahem racionální. Opakovat správné názory, a dokonce třeba je přitom pokládat za vlastní není totéž co správně usuzovat. Chceme-li naučit druhé lidi logicky usuzovat, musí se mezi nimi a námi vytvořit vztahy odlišení a zároveň reciprocity, kterými se vyznačuje koordinace hledisek.

Stručně shrnuto, na předoperačních úrovních od vzniku řeči asi do 7-8 let struktury rodícího se myšlení vylučují vytváření společenských vztahů spolupráce, které by jedině mohly vést ke genezi logiky. Dítě kolísá mezi zkreslujícím egocentrismem a pasivním přejímáním intelektuálních nátlaků, a proto jeho inteligence není ještě předmětem socializace, která by mohla hluboce změnit její mechanismus.

Teprve na úrovních, kdy se vytvářejí grupování operací konkrétních a pak hlavně formálních, se klade se vší ožehavostí otázka, jakou vzájemnou roli mají ve vývoji myšlení společenský kontakt a individuální struktury. Skutečná logika, jež se vytváří během těchto dvou období, je provázena společenskými rysy dvojího druhu. Je nutno právě určit, zda vyplývají ze vzniku grupování, nebo zda jsou jejich příčinou. Na jedné straně - postupně, jak se názorné představy rozčleňují a nakonec operačně grupují - dítě se stává stále schopnějším spolupráce, tj. sociálního vztahu, který se liší od nátlaku v tom, že se zakládá na reciprocitě mezi jedinci, kteří dovedou odlišit svá vlastní hlediska. V oblasti inteligence je tak spolupráce objektivně vedenou diskusí (odtud povstává zvnitřněná diskuse, tj. rozvažování neboli reflexe), pracovní součinností, výměnou myšlenek, vzájemnou kontrolou (která je zdrojem potřeby ověřovat a dokazovat) atd. Spolupráce


zřejmě stojí na začátku řady forem chování důležitých pro vznik a vývoj logiky. Na druhé straně, logika sama nezáleží jedině -z psychologického hlediska, na kterém zde stojíme - v soustavě svobodných operací. Projevuje se v souboru vědomých stavů, intelektuálních citů a forem chování, a ty všechny se vyznačují určitou závazností, jíž lze těžko upřít společenskou povahu, ať původní, nebo odvozenou. Z tohoto hlediska logika zahrnuje společná pravidla a společné formy, je morálkou myšlení, ukládanou a schvalovanou druhými lidmi. Např. povinnost si neprotiřečit není pouhou podmíněnou nutností (hypotetickým imperativem") pro toho, kdo se chce podřídit požadavkům, které kladou pravidla operační hry. Je to také morální (kategorický") imperativ při intelektuálním styku a při spolupráci. Dítě se skutečně nejdříve snaží vyhnout kontradikci ve společnosti druhých. Stejně tak objektivnost, potřeba ověřovat, nutnost ponechávat slovům a myšlenkám jejich smysl atd. - to vše jsou stejnou měrou společenské povinnosti jako podmínky operačního myšlení.

Naléhavě tedy vyvstává otázka: Je grupování" příčinou, nebo následkem spolupráce? Grupování je koordinace operací, tedy činností dostupných jedinci. Spolupráce je koordinace hledisek nebo činností vycházejících navzájem od různých jedinců. Jejich příbuznost je tedy zřejmá. Činí však jedince schopným spolupráce s jinými lidmi vývoj operací v jeho nitru, nebo vnější spolupráce, později zvnitřněná, ho zavazuje, aby své činnosti grupoval v operačních soustavách?

Operační grupování" a spolupráce

Na takovou otázku je nepochybně potřeba dát dvě různé a doplňující se odpovědi. Za prvé, bez výměny myšlenek a bez spolupráce s druhými jedinec nikdy nedospěje k tomu, aby grupoval své operace v koherentní celek. V tom smyslu se tedy operační grupování zakládá na spolupráci. Na druhé straně však samy výměny myšlenek podléhají zákonu rovnováhy, který je opět jen operačním grupováním, protože spolupracovat znamená už koordinovat operace. Grupování je tedy forma rovnováhy jak inter-


individuálních, tak individuálních činností, a tak má svou autonomii i v samotném nitru společenského života.

Těžko bychom dovedli pochopit, jak by jedinec bez výměny myšlenek mohl dospět k tomu, aby přesně grupoval své operace, a v důsledku toho přeměňoval své názorné představy v tranzitivní, zvratné, identické a asociativní operace. Grupování v podstatě záleží ve vymanění vjemů a spontánních názorných představ jedince z egocentrického hlediska a ve vytvoření soustavy takových relací, že se dá přecházet od jednoho elementu nebo vztahu k druhému z jakéhokoli hlediska. Grupování je tedy ve svém vlastním principu koordinace hledisek, tzn. fakticky koordinace mezi pozorovateli, tedy spolupráce většího počtu jedinců.

Předpokládejme však spolu s běžným názorem, že velmi nadaný jedinec neustále mění svá hlediska a dospívá sám k jejich vzájemné koordinaci, takže vznikne grupování. Jak by však jednotlivec úplně sám, i když s dostatečně dlouhou zkušeností, si dokázal vybavit svá dřívější hlediska, tj. množinu vztahů, které vnímal, ale už nevnímá? Kdyby toho byl schopen, podařilo by se mu vytvořit určitý druh kontaktu mezi svými postupnými odlišnými stavy, tj. zavést si, na základě neustálých dohod se sebou samým, soustavu označení, která by mu umožnila uchovat své vzpomínky a vyjadřovat je v představovém jazyku. Tak by tedy utvořil společnost" mezi svými různými ,já"! Právě neustálá výměna myšlenek s druhými nám dovoluje se takto decentrovat a zajišťuje nám možnost vnitřně koordinovat vztahy plynoucí z různých hledisek. Těžko si např. lze představit, jak by bez spolupráce pojmy mohly podržovat svůj trvalý smysl a svou definici. Samotná zvratnost myšlení je tak vázána na kolektivní zachování, bez něhož by pohyblivost individuálního myšlení byla mnohem omezenější.

I když jsme takto připustili, že logické myšlení je nutně společenské, přece jen musíme uznat, že zákony grupování jsou obecné formy rovnováhy, které vyjadřují rovnováhu interindividuál-ních kontaktů stejně jako operací, jež provádí každý socializova-ný jedinec, jakmile vnitřně usuzuje podle svých nejosobnějších a nejnovějších koncepcí. Říci, že jedinec dospěje k logice jenom na


základě spolupráce, znamená tedy jednoduše předpokládat, že rovnováha jeho operací je podřízena jeho neomezené schopnosti vyměňovat si myšlenky s bližním, tzn. je podřízena úplné reci-prokosti. Toto tvrzení však je naprosto evidentní, protože grupo-vání samo v sobě je už soustava reciprokostí.

Položíme-li si otázku, co je výměna myšlenek mezi jedinci, uvědomíme si, že v podstatě záleží v soustavě vytváření korespondence, tedy v dobře vymezených grupováních". Ta a ta relace stanovená z hlediska A odpovídá po výměně myšlenek té a té relaci z hlediska B a ta a ta operace vykonaná osobou A odpovídá (ať je ekvivalentní, nebo prostě reciproká) té a té operaci osoby B. Takové korespondence určují pro každý výrok, ať jej pronese A, nebo B, souhlas (nebo v případě nekorespondence nesouhlas) partnerů, kteří jsou zavázáni podržet připuštěné výroky a jejich trvalou platnost v dalších výměnách. Intelektuální styk mezi jedinci se tedy dá přirovnat k obrovské partii šachu, která by pokračovala bez přestávky a v níž by každý tah měl za následek řadu ekvivalentních nebo komplementárních akcí partnerů. Zákony grupování nejsou nic jiného než různá pravidla zajišťující reciprokost hráčů a koherenci jejich hry.

Přesněji vyjádřeno, každé grupování uvnitř jedinců je soustavou operací; spolupráce představuje soustavu operací prováděných společně, tzn. v pravém slova smyslu spoluprací.

Přece jen by nebylo přesné z toho vyvozovat závěr, že zákony grupování jsou nadřazeny jak spolupráci, tak individuálnímu myšlení. Opakujeme -jsou to jen zákony rovnováhy a prostě vyjadřují onu zvláštní formu rovnováhy. Té se dosáhne, když společnost přestává působit na jedince deformujícím nátlakem, ale podněcuje a udržuje svobodnou hru jeho duševních činností, a na druhé straně když tato svobodná hra myšlení každého jedince nedeformuje myšlení druhých ani věci, ale respektuje reciprokost mezi odlišnými činnostmi. Forma rovnováhy, takto definovaná, se nemůže pokládat ani za výsledek jediného individuálního myšlení, ani za produkt výlučně společenský. Vnitřní operační činnost a vnější spolupráce jsou, v nejpřesnějším smyslu těchto slov, jen dva doplňující se aspekty jednoho a téhož celku, protože rovnováha každé z nich záleží na rovnováze druhé. Pro-


tože ve skutečnosti takové rovnováhy není nikdy bezezbytku dosahováno, je potřeba se zabývat ideální formou, které nabude, až dosáhne vrcholu. A tuto ideální rovnováhu axiomaticky popisuje logika. Logika tedy operuje v ideálu (na rozdíl od reálna) a má právo tam zůstat, protože rovnováha, o níž pojednává, není nikdy zcela dokončena a je neustále promítána ještě výše, jak postupně přibývá nových efektivních konstrukcí. Psychologové a sociologové pak mohou se jen vzájemně na sebe odvolávat, když studují, jak se tato rovnováha realizuje ve skutečnosti.


: 2015-09-13; : 6;







lektsii.com - . - 2014-2021 . (0.053 .)