Společenské faktory rozumového vývoje

Lidská bytost je od svého narození ponořena do společenského prostředí, které na ni působí stejně jako prostředí fyzikální. V jistém smyslu ještě více než fyzikální prostředí přetváří jedin­ce v jeho vlastní struktuře společnost, protože ho nenutí jen k to­mu, aby uznal fakty, ale poskytuje mu zcela hotovou soustavu znaků, které mění jeho myšlení, předkládá mu nové hodnoty a ukládá mu řadu povinností. Je tedy naprosto zřejmé, že spole­čenský život přeměňuje trojím způsobem inteligenci: prostřed­nictvím jazyka (znaků), obsahu styků (intelektuálních hodnot) a pravidel ukládaných myšlení (kolektivních logických nebo prelo-gických norem).

Sociologie se musí jistě zabývat společností jako celkem, i když tento celek, sice odlišný od součtu jedinců, je množinou vztahů a interakcí mezi těmito jedinci. Každý vztah mezi jedinci (počínaje dvěma) je vskutku pozměňuje, a je tedy už totalitou, takže tota­lita tvořená celou společností je soustavou vztahů spíše než věcí, bytostí nebo příčinou. Tyto vztahy jsou však neobyčejně četné a složité, protože vytvářejí jednak souvislost v dějinách, kde gene­race vzájemně na sebe působí, jednak systém rovnováhy v kaž­dém okamžiku dějin. Právem tedy můžeme použít statistického výrazu a mluvit o „společnosti" jako o koherentním celku (ve stej­ném smyslu, jako Gestalt je výslednicí statistické soustavy vzta­hů). Je však nezbytné připomenout si statistickou povahu výra­zů v sociologickém jazyku, protože kdybychom na ni zapomněli, dávali bychom slovům mytologický smysl. V sociologii myšlení si lze dokonce klást otázku, zda by nebylo výhodné už jednou se

vzdát obvyklých globálních výrazů a označovat typy příslušných vztahů (budou to ovšem typy rovněž statistické).

Když však jde o psychologii, tj. když jednotkou, o které se po­jednává, je jedinec utvářený společenskými vztahy, a nikoli mno­žina nebo množiny vztahů jako takových, počínali bychom si na­prosto neoprávněně, kdybychom se spokojovali statistickými ter­míny příliš obecnými. „Působení společenského života" je výraz právě tak mlhavý, jako by bylo „působení fyzikálního prostředí", kdybychom je nechtěli podrobněji specifikovat. Od narození do dospělého věku lidská bytost je předmětem společenského nátla­ku, ale tento nátlak má naprosto odlišné typy a různě se proje­vuje v různých vývojových etapách. Fyzikální prostředí se ne­vnucuje najednou a vcelku vyvíjející se inteligenci, ale tak, že můžeme krok za krokem sledovat výsledky učení v souvislosti se zkušeností, a hlavně na různých úrovních velmi odlišné způsoby asimilace a akomodace, které regulují učení. Stejně tak i spole­čenské prostředí vyvolává interakce mezi vyvíjejícím se jedincem a jeho okolím, a interakce od sebe navzájem naprosto odlišné, je­jichž sled se řídí zákony. Právě tyto typy interakcí a tyto zákony musí psychologie pečlivě zkoumat, nemá-li si tak zjednodušit svůj úkol, že se zřekne jejich studia ve prospěch sociologie. Jak­mile uznáme, že struktura jejich studia se mění pod vlivem těch­to interakcí, není vůbec důvodu ke konfliktům mezi sociologií a psychologií. Obě disciplíny budou mít značný prospěch ze studia, které pokročí za globální analýzu a dá se na cestu zkoumání vztahů.

Socializace individuální inteligence

Podle vývojové úrovně jedince jsou jeho kontakty se společen­ským prostředím velmi různé povahy a v důsledku toho také zpětně ovlivňují individuální duševní strukturu neméně odliš­ným způsobem.

Po celé senzomotorické období malé dítě je už ovšem předmě­tem mnohonásobných společenských vlivů. Lidé mu poskytují nejradostnější zážitky, které může poznat ve své mladičké zku­šenosti - od jídla až po teplo lásky kolem sebe - lidé je obklopu-

jí, usmívají se na ně, baví je, uklidňují, vštěpují mu zvyky, pra­videlně mu spojují určité jevy se signály a slovy, ale také mu ně­které projevy chování zakazují a plísní je. Stručně řečeno, při po­hledu zvnějška kojenec je středem mnoha vztahů, které ohlašují znaky, hodnoty a pravidla příštího sociálního života. Z hlediska samotného subjektu společenské prostředí se však podstatně ne­odlišuje od prostředí fyzikálního, aspoň do pátého ze stadií, kte­rá jsme rozlišili v senzomotorické inteligenci (kap. IV). Znaky, ji­miž se na ně lidé obracejí, jsou pro ně jen příznaky nebo signály. Pravidla, která mu ukládají, nejsou pro ně ještě mravními zá­vazky a splývají mu s pravidelnými situacemi zvyku. Lidské oso­by jsou obrazy podobné těm, které tvoří skutečnost, ale jsou zvlášť aktivní, nepředvídané a jsou i zdrojem nejintenzivnějších citů. Kojenec na ně působí stejně jako na věci tím, že je přinucu­je, aby pokračovaly v zajímavých činnostech, účinnými gesty ne­bo různými křiky. Nemá s nimi ještě žádný myšlenkový styk, protože na této úrovni dítě neumí myslet. Proto okolní společen­ský život pronikavě nemění jeho rozumové struktury.¹'

Když se učí mluvit, tj. v období symbolickém a názorném, ob­jevují se nové sociální vztahy, které obohacují a mění jeho myš­lení. V souvislosti s tím však musíme rozlišit tři otázky.

Za prvé, soustava kolektivních znaků nevytváří symbolickou funkci, jen ji rozvíjí, ovšem v rozměrech, jichž by sám jedinec ne­dosáhl. Přesto znak jako takový, konvenční („libovolný") a zcela hotový, není s to vyjádřit myšlenku malého dítěte. Dítěti nestačí mluvit, potřebuje „hrát" to, co si myslí, symbolizovat své myšlen­ky gesty nebo předměty, znázorňovat věci nápodobou, kresbou nebo konstrukcí. Z hlediska samotného výrazu dítě zkrátka zů­stává zpočátku uprostřed mezi užíváním kolektivního znaku a individuálního symbolu. Oba jsou ostatně vždy nezbytné, ale dí­tě daleko častěji než dospělý potřebuje symbol.

Za druhé, jazyk předává jedinci úplně připravenou soustavu obrysových pojmů, klasifikací, relací, nevyčerpatelný potenciá pojmů. Ty se znovu vytvářejí v každém jedinci podle vzoru, kte-

^J) Po citové stránce dítě nepochybně promítá city do osob, teprve když si vy­tváří obrysový pojem předmětu a chápe také osoby jako centra nezávaz­ných činností.

rý již po mnoho staletí formoval minulé generace. Je samozřej­mé, že z tohoto souboru si dítě zprvu vypůjčuje jen to, co se mu hodí, a pyšně přehlíží všechno, co přesahuje jeho duševní úroveň. A to, co si vypůjčí, ještě asimiluje podle své rozumové struktury. Slovo, určené za nositele obecného pojmu, v něm zprvu vyvolá jen předpojem, napůl individuální a napůl sociální (slovo „pták" mu označuje např. domácího kanárka apod.).

Za třetí, zbývá ještě pojednat o samotných vztazích, které je­dinec udržuje se svým okolím, tedy o vztazích „synchronických" na rozdíl od „diachronických" pochodů, jejichž vlivu dítě podléhá, když si osvojuje jazyk a způsoby myšlení, které jsou s ním spja­ty. Tyto synchronické vztahy jsou zprvu podstatné. Když dítě rozmlouvá se svými bližními, v každém okamžiku shledává, že jeho myšlenky jsou schvalovány nebo odmítány, a odhaluje ne­smírný svět myšlenek mimo sebe, které je poučují nebo na ně různě působí. Z hlediska inteligence (které se nás zde jedině do­týká) dítě je vedeno ke stále intenzivnějším výměnám intelek­tuálních hodnot a je zavazováno ke stále většímu počtu obligát­ních pravd (hotových názorů nebo norem usuzování ve vlastním smyslu slova).

Ani zde však nelze přehánět a směšovat asimilační schopnos­ti názorného myšlení se schopnostmi na operační úrovni. Pokud jde o přizpůsobování myšlení k fyzikálnímu prostředí, už jsme vi­děli, že názorné myšlení, které převládá až do konce prvního dět­ství (7 let), je charakterizováno nerovnováhou, ještě neredukova-nou, mezi asimilací a akomodací. Názorný vztah vždy vyplývá z „centrace" myšlení v souvislosti s vlastní činností, v protikladu ke „grupování" všech příslušných vztahů. Např. ekvivalence me­zi dvěma řadami předmětů je připouštěna jen tehdy, když jsou předměty přiřazovány, a zapomíná se na ni hned, jak přiřazová­ní je nahrazeno jinou činností. Názorné myšlení tedy vždy svěd­čí o zkreslujícím egocentrismu, neboť vztah se připouští jen v zá­vislosti na činnosti subjektu a není decentrován v objektivní sou­stavě.¹' Obráceně, právě proto, že názorné myšlení je v každém

¹¹ Wallon, který kritizoval pojem egocentrismu, přece jen uznává fakt samot­ný a hezky ho vyjádřil, když řekl, že malé dítě myslí v optativu, nikoli v in-dikativu.

okamžiku „centrováno" na daný vztah, je fenomenistické a zasa­huje skutečnost, pouze jak se jeví ve vjemech. Je tedy vydáno na­pospas vlivům bezprostřední zkušenosti, kterou kopíruje a napo­dobuje, místo aby ji opravovalo. Tak reakce inteligence této úrov­ně na samotné sociální prostředí je přesně paralelní s její reakcí na prostředí fyzikální, což je ostatně samozřejmé, protože oba druhy zkušeností jsou ve skutečnosti neodlučitelně.

Ačkoli malé dítě je do značné míry závislé na okolních inte­lektuálních vlivech, na druhé straně šije asimiluje po svém. Pře­vádí je na své hledisko, a tak je nevědomky zkresluje už tím, že ještě nerozlišuje hledisko své a hledisko druhých, neboť se nevy­tvořila koordinace neboli „grupování" hledisek. Dítě je tak ego-centrické z neznalosti své subjektivnosti právě tak na rovině so­ciální jako fyzikální. Např. bude umět ukázat svou pravou ruku, ale zamění vztahy „vlevo" - „vpravo" u svého partnera stojícího proti němu, protože se nedovede stavět na stanovisko druhého, a to ani společensky, ani geometricky. Konstatovali jsme rovněž, jak zpočátku přičítá, jde-li o perspektivu, druhým svůj vlastní způsob vidění věcí. Jde-li o čas, malé dítě sice pokládá svého ot­ce za mnohem staršího, než je samo, ale myslí si, že se narodil „po" něm, z toho důvodu, že „si nevzpomíná", co dělalo předtím. Názorná centrace - v protikladu k operační decentraci - je tak především prováděna neuvědoměle, a tím soustavněji jen z vlastního hlediska. Tento egocentrismus je v obou případech pouze nedostatek koordinace, tj. „grupování" vztahů s ostatními jedinci i s věcmi. Vše je tu dokonale přirozené. Primát vlastního hlediska, stejně jako názorná centrace v závislosti na vlastní činnosti jsou jen výrazem počáteční nerozlišenosti, zkreslující asimilace, determinované jediným hlediskem, které je na začát­ku možné. Takováto nerozlišenost je samozřejmá, protože rozli­šení hledisek a jejich koordinace předpokládá dlouhou práci in­teligence.

V důsledku toho, že počáteční egocentrismus prostě vyplývá z nerozlišení mezi ego a alter, dítě je přístupné právě v tomto ob­dobí všem možným sugescím a nátlakům okolí a akomoduje se jim bez kritiky právě proto, že si není vědomo svéráznosti vlast­ního hlediska (malé děti si často neuvědomují, že napodobují, a

věří, že něco objevily dříve než ten, kdo jim byl předlohou, ale ta­ké naopak někdy přisuzují druhým své vlastní nápady). Proto se vrchol egocentrismu časově ve vývoji shoduje s maximálním tla­kem příkladů a názorů v okolí. Směs asimilace k ,já" a akomo-dace k okolním předlohám se dá stejným způsobem vysvětlit ja­ko směs egocentrismu a fenomenismu v počátečních názorných představách o fyzikálních vztazích.

Je však zřejmé, že za těchto podmínek (všechny lze shrnout pod nedostatek „grupování") by nátlaky prostředí nestačily v du­chu dítěte vytvořit logiku, i když pravdy jimi vnucované jsou svým obsahem racionální. Opakovat správné názory, a dokonce třeba je přitom pokládat za vlastní není totéž co správně usuzo­vat. Chceme-li naučit druhé lidi logicky usuzovat, musí se mezi nimi a námi vytvořit vztahy odlišení a zároveň reciprocity, kte­rými se vyznačuje koordinace hledisek.

Stručně shrnuto, na předoperačních úrovních od vzniku řeči asi do 7-8 let struktury rodícího se myšlení vylučují vytváření společenských vztahů spolupráce, které by jedině mohly vést ke genezi logiky. Dítě kolísá mezi zkreslujícím egocentrismem a pa­sivním přejímáním intelektuálních nátlaků, a proto jeho inteli­gence není ještě předmětem socializace, která by mohla hluboce změnit její mechanismus.

Teprve na úrovních, kdy se vytvářejí grupování operací kon­krétních a pak hlavně formálních, se klade se vší ožehavostí otázka, jakou vzájemnou roli mají ve vývoji myšlení společenský kontakt a individuální struktury. Skutečná logika, jež se vytváří během těchto dvou období, je provázena společenskými rysy dvo­jího druhu. Je nutno právě určit, zda vyplývají ze vzniku grupo­vání, nebo zda jsou jejich příčinou. Na jedné straně - postupně, jak se názorné představy rozčleňují a nakonec operačně grupují - dítě se stává stále schopnějším spolupráce, tj. sociálního vzta­hu, který se liší od nátlaku v tom, že se zakládá na reciprocitě mezi jedinci, kteří dovedou odlišit svá vlastní hlediska. V oblasti inteligence je tak spolupráce objektivně vedenou diskusí (odtud povstává zvnitřněná diskuse, tj. rozvažování neboli reflexe), pra­covní součinností, výměnou myšlenek, vzájemnou kontrolou (která je zdrojem potřeby ověřovat a dokazovat) atd. Spolupráce

zřejmě stojí na začátku řady forem chování důležitých pro vznik a vývoj logiky. Na druhé straně, logika sama nezáleží jedině -z psychologického hlediska, na kterém zde stojíme - v soustavě svobodných operací. Projevuje se v souboru vědomých stavů, in­telektuálních citů a forem chování, a ty všechny se vyznačují ur­čitou závazností, jíž lze těžko upřít společenskou povahu, ať pů­vodní, nebo odvozenou. Z tohoto hlediska logika zahrnuje společ­ná pravidla a společné formy, je morálkou myšlení, ukládanou a schvalovanou druhými lidmi. Např. povinnost si neprotiřečit ne­ní pouhou podmíněnou nutností („hypotetickým imperativem") pro toho, kdo se chce podřídit požadavkům, které kladou pravi­dla operační hry. Je to také morální („kategorický") imperativ při intelektuálním styku a při spolupráci. Dítě se skutečně nejdříve snaží vyhnout kontradikci ve společnosti druhých. Stejně tak ob­jektivnost, potřeba ověřovat, nutnost ponechávat slovům a myš­lenkám jejich smysl atd. - to vše jsou stejnou měrou společenské povinnosti jako podmínky operačního myšlení.

Naléhavě tedy vyvstává otázka: Je „grupování" příčinou, nebo následkem spolupráce? Grupování je koordinace operací, tedy činností dostupných jedinci. Spolupráce je koordinace hledisek nebo činností vycházejících navzájem od různých jedinců. Jejich příbuznost je tedy zřejmá. Činí však jedince schopným spoluprá­ce s jinými lidmi vývoj operací v jeho nitru, nebo vnější spolu­práce, později zvnitřněná, ho zavazuje, aby své činnosti grupoval v operačních soustavách?

Operační „grupování" a spolupráce

Na takovou otázku je nepochybně potřeba dát dvě různé a dopl­ňující se odpovědi. Za prvé, bez výměny myšlenek a bez spolu­práce s druhými jedinec nikdy nedospěje k tomu, aby grupoval své operace v koherentní celek. V tom smyslu se tedy operační grupování zakládá na spolupráci. Na druhé straně však samy výměny myšlenek podléhají zákonu rovnováhy, který je opět jen operačním grupováním, protože spolupracovat znamená už ko­ordinovat operace. Grupování je tedy forma rovnováhy jak inter-

individuálních, tak individuálních činností, a tak má svou auto­nomii i v samotném nitru společenského života.

Těžko bychom dovedli pochopit, jak by jedinec bez výměny myšlenek mohl dospět k tomu, aby přesně grupoval své operace, a v důsledku toho přeměňoval své názorné představy v tranzi­tivní, zvratné, identické a asociativní operace. Grupování v pod­statě záleží ve vymanění vjemů a spontánních názorných před­stav jedince z egocentrického hlediska a ve vytvoření soustavy takových relací, že se dá přecházet od jednoho elementu nebo vztahu k druhému z jakéhokoli hlediska. Grupování je tedy ve svém vlastním principu koordinace hledisek, tzn. fakticky ko­ordinace mezi pozorovateli, tedy spolupráce většího počtu jedin­ců.

Předpokládejme však spolu s běžným názorem, že velmi na­daný jedinec neustále mění svá hlediska a dospívá sám k jejich vzájemné koordinaci, takže vznikne grupování. Jak by však jed­notlivec úplně sám, i když s dostatečně dlouhou zkušeností, si dokázal vybavit svá dřívější hlediska, tj. množinu vztahů, které vnímal, ale už nevnímá? Kdyby toho byl schopen, podařilo by se mu vytvořit určitý druh kontaktu mezi svými postupnými odliš­nými stavy, tj. zavést si, na základě neustálých dohod se sebou samým, soustavu označení, která by mu umožnila uchovat své vzpomínky a vyjadřovat je v představovém jazyku. Tak by tedy utvořil „společnost" mezi svými různými ,já"! Právě neustálá vý­měna myšlenek s druhými nám dovoluje se takto decentrovat a zajišťuje nám možnost vnitřně koordinovat vztahy plynoucí z různých hledisek. Těžko si např. lze představit, jak by bez spo­lupráce pojmy mohly podržovat svůj trvalý smysl a svou definici. Samotná zvratnost myšlení je tak vázána na kolektivní zachová­ní, bez něhož by pohyblivost individuálního myšlení byla mno­hem omezenější.

I když jsme takto připustili, že logické myšlení je nutně spole­čenské, přece jen musíme uznat, že zákony grupování jsou obec­né formy rovnováhy, které vyjadřují rovnováhu interindividuál-ních kontaktů stejně jako operací, jež provádí každý socializova-ný jedinec, jakmile vnitřně usuzuje podle svých nejosobnějších a nejnovějších koncepcí. Říci, že jedinec dospěje k logice jenom na

základě spolupráce, znamená tedy jednoduše předpokládat, že rovnováha jeho operací je podřízena jeho neomezené schopnosti vyměňovat si myšlenky s bližním, tzn. je podřízena úplné reci-prokosti. Toto tvrzení však je naprosto evidentní, protože grupo-vání samo v sobě je už soustava reciprokostí.

Položíme-li si otázku, co je výměna myšlenek mezi jedinci, uvědomíme si, že v podstatě záleží v soustavě vytváření kore­spondence, tedy v dobře vymezených „grupováních". Ta a ta re­lace stanovená z hlediska A odpovídá po výměně myšlenek té a té relaci z hlediska B a ta a ta operace vykonaná osobou A odpo­vídá (ať je ekvivalentní, nebo prostě reciproká) té a té operaci osoby B. Takové korespondence určují pro každý výrok, ať jej pronese A, nebo B, souhlas (nebo v případě nekorespondence ne­souhlas) partnerů, kteří jsou zavázáni podržet připuštěné výroky a jejich trvalou platnost v dalších výměnách. Intelektuální styk mezi jedinci se tedy dá přirovnat k obrovské partii šachu, která by pokračovala bez přestávky a v níž by každý tah měl za násle­dek řadu ekvivalentních nebo komplementárních akcí partnerů. Zákony grupování nejsou nic jiného než různá pravidla zajišťují­cí reciprokost hráčů a koherenci jejich hry.

Přesněji vyjádřeno, každé grupování uvnitř jedinců je sousta­vou operací; spolupráce představuje soustavu operací provádě­ných společně, tzn. v pravém slova smyslu spoluprací.

Přece jen by nebylo přesné z toho vyvozovat závěr, že zákony grupování jsou nadřazeny jak spolupráci, tak individuálnímu myšlení. Opakujeme -jsou to jen zákony rovnováhy a prostě vy­jadřují onu zvláštní formu rovnováhy. Té se dosáhne, když spo­lečnost přestává působit na jedince deformujícím nátlakem, ale podněcuje a udržuje svobodnou hru jeho duševních činností, a na druhé straně když tato svobodná hra myšlení každého jedince nedeformuje myšlení druhých ani věci, ale respektuje recipro­kost mezi odlišnými činnostmi. Forma rovnováhy, takto defino­vaná, se nemůže pokládat ani za výsledek jediného individuální­ho myšlení, ani za produkt výlučně společenský. Vnitřní operač­ní činnost a vnější spolupráce jsou, v nejpřesnějším smyslu těchto slov, jen dva doplňující se aspekty jednoho a téhož celku, protože rovnováha každé z nich záleží na rovnováze druhé. Pro-

tože ve skutečnosti takové rovnováhy není nikdy bezezbytku do­sahováno, je potřeba se zabývat ideální formou, které nabude, až dosáhne vrcholu. A tuto ideální rovnováhu axiomaticky popisuje logika. Logika tedy operuje v ideálu (na rozdíl od reálna) a má právo tam zůstat, protože rovnováha, o níž pojednává, není ni­kdy zcela dokončena a je neustále promítána ještě výše, jak po­stupně přibývá nových efektivních konstrukcí. Psychologové a sociologové pak mohou se jen vzájemně na sebe odvolávat, když studují, jak se tato rovnováha realizuje ve skutečnosti.